Bitka v tramvaji kvůli roušce, kterou nejvíc odnesla pizza

Tahle země není pro starý, říká název filmu, ale před nacházejícími volbami nemůže být ještě navíc mezi lidmi rozdělenější.

A není to jenom tak obyčejné rozdělení po česku. Rozdělení, že by se skrze něj lidi jenom tak kočkovali a pak se objali, poplácali se po zádech a společně se všemu zasmáli. Tohle rozdělení jde na krev.

Už nejde pouze o politickou příslušnost, názory, barvu pleti, genderové zařazení a sexuální identifikaci - jde navíc o roušky.

Fakta:

Včera těsně po půlnoci do linky 11 v zastávce Radhošťská nastoupili tři vážení klienti mužského pohlaví (pokud to mohu takhle říct) pod vlivem alkoholu. Trojice nebyla společenstvím, šlo o jedince a o dvojici.

Dvojice se dala identifikovat podle dvou zvláštních znamení. Jeden z nich držel v náručí psa (bez košíku), druhý, taky skoro v náručí, držel krabici s pizzou.

Jedinec měl jediné znamení a to, že neměl roušku.

Už v úseku mezi Radhošťskou a Florou nastaly potíže. Zatím jsem je neviděl, ale zato už slyšel. Jakmile se v tramvaji nahlas mluví o ženských a mužských pohlavních orgánech v invektivním balení, vždycky potíže přijdou.

Hádky stejně jako mnohé jiné podléhá módním trendům, takže nešlo o nic jiného než o nasazení roušky. Dvojice měla, jedinec ne.

Potíže se svou vlastní silou naplnily v zastávce Olšanské hřbitovy. To se již trojka pošťuchovala, a jelikož jí k tomu nestačily ruce, přidaly se i nohy.

Pokud nejde o přímé ohrožení ostatních cestujících, řidič se snaží nezasahovat. Byly i případy, kdy takové vměšování skončilo řidičovým zraněním, a v několika případech i bodným. Rovněž cesta řešení situace stoickým klidem nepatří v ovzduší podnapilých a rozvášněných aktérů k tomu nejlepšímu z psychologie. Ještě víc je to rozpumpuje.

Provozu vadilo, a provoz po půlnoci je skutečně rychlý, zvláště pokud už míříte do depa a potřebujete stihnout služební vůz, na jehož chycení máte asi mezeru o velikosti šesti minut - provozu vadilo, že aktéři se drželi dveří, které nešlo zavřít, a tak opustit zastávku.

Situace vypadala takto:

Jedinec bez roušky držel kótu na posledním schodě dveří číslo 2. Dvojice ji dobývala zespodu (na zastávce zrovna vystupovala), přičemž si pomáhala rukama a nohama, což při rychlejších pohybech budilo zdání tancující chobotnice. Jedinec odstrkoval útoky nohou, opíraje se oběma rukama o křídla dveří, takže chvílemi připomínal člověka, jenž hodlá vykročit do neznáma.

Jako osudový se nakonec ukázal kop jedince do krabice s pizzou, která útok neustála a vysypala horký obsah na refýž. Jejího majitele ztráta zásob rozlítila. Objevila se další invektiva popisující mužské genitálie a situace se začala nebezpečně hrotit, neboť se zdálo, že dvojice na jedince s převahou zaútočí, a celý atak korunuje poslední ranou jejich pes, byť pouze velikostí geneticky mírně upraveného morčete.

Už jsem musel zasáhnout, protože útok dvou a čtvrt na jednoho není fér, a pro konflikt zvolil jsem zvířecí taktiku, neboť jsem se dozvěděl, že pokud zvýším hlas, přičemž se ještě pohybuju čímsi, co lze přirovnat k rychlosti, připomínám údajně medvěda grizzlyho, jenž se právě dozvěděl špatnou zprávu.

Jedinec se stáhl k sedačce a já s dvojicí počal dialog, který se v konečném výsledku ukázal jako jednotvárný a nekonstruktivní.

Popis:

První přešlapoval na místě, až se zdálo, že tancuje v rozpláclé pizze sambu. Nadával mi. Sprostě. Dovolával se vyšší moci, abych zakročil a nasadil celému světu roušku.

Oznámil jsem mu, že to udělat nemohu, že moje moc taková není.

"Tak to jsi debil!" řekl mi tanečník.

Já jsem mu řekl, že narozdíl od něj já mu sprostě nenadávám.

"Já ti nenadávám, debile!" odpověděl mi.

(Vsuvka: Řidič skutečně nemá právo jít za klientem a říci mu, aby si roušku nasadil. Silně pochybuji, že pokud by po měsících opatření někdo bez roušky nastoupil, byla by absence ochrany úst z důvodu neznalosti poměrů. Pokud žádáte po řidiči, aby zavolal policii, může tak učinit (stejně jako Vy), ale v tom případě však máte povinnost do příjezdu policie počkat vedle řidiče, neb jste ohlašovatelem - ne takový to, že při vystupování houknete něco na kabinu a zmizíte v davu, a pak si stěžujete, že řidič nic neudělal.)

Pokračujeme:

Druhý z dvojice šel na mě fikaně. Zcela se souladem s rutinou, jakou v podobných situacích zažívám, se mě drze zeptal na moje jméno, aby si mohl stěžovat a společně s mým jménem dal celé stížnosti rámec.

Když jsem mu na jeden nádech řekl jméno, příjmení, služební číslo, osobní číslo, počítačové číslo a číslo provozovny, zeptal se mě, jestli si z něj dělám legraci.

Řekl jsem, že trochu, ale že on si začal.

Tanečník dál sprostě nadával, a to nejen mně, ale i na celý systém, neb on musí roušku nosit, zatímco jiní ne.

Jedinec bez roušky se stáhnul na sedačku a konfliktu se víc nezúčastnil. Vlastně ho nechal na mně, což už ani nebylo nutné. Nic víc se nedělo. Tanečník dál poskakoval v sýru smíchaném s rozteklým těstem, zatímco druhý stále přemýšlel, jestli se jmenuju, tak jak se jmenuju.

Podobná situace nemůže nikdy dopadnout ke spokojenosti všech zúčastněných stran. Není to možné vzhledem k palčivosti důvodu hádky a rovněž kvůli alkoholu v krvi a u druhého z důvodu jeho absence.

Schytal jsem další nadávky, mezi nimiž jsem si vyslechl sociální monolog na téma zotročení obyčejných lidí systémem, zatímco druhý se mě znovu tázal na jméno.

Ani pan farář dvakrát nekáže, a tak jsem se vrátil do kabiny a snažil se dohnat ztrátu. K pozitivu chvíle dodám, že dveře mi už nikdo nedržel a služební vůz jsem stihnul s rezervou čtyř minut.

Na závěr tohoto příspěvku bychom se neměli ani tak zamyslet nad chováním některých vážených klientů a lidí vůbec, ale spíš se soustrastí zavzpomínat na nevinnou oběť celé hádky.

Rozjímejme:

Byla předurčená ne pro dlouhý život, ale pro život, který měl mít smysl ve všech jeho skrytých hodnotách. Měla vyvolat na tváři úsměv. Doslova byla pro takový moment stvořena. Zkušenými prsty roztahovaná a poté pomazaná jako požehnáním rajčatovým základem. Ingredience jako mozzarela, šunka, cibule, houby a další sýr pro ní byly zkušenostmi, jež měla využít pro svůj úděl být slastí.

V peci na sobě cítila jemné dotyky horkého vzduchu, které jako by jí tiskly polibky a formovaly do konečné podoby - věděla o svém údělu, těšila se na něj, avšak netušila že odejde čistá, neposkvrněná, že hořký osud nedovolí její životní rozkvět.

Skončila na ulici. Všechno se jediným závanem studené ruky smrti stalo pouhým nenaplněným snem. Svůj klid našla s koncem agónie po dlouhém pádu na studený povrch nástupního ostrůvku.

My však věříme. Věříme, že odešla do světa, kde není bolesti a jsou v něm strávníci, co si vychutnají její horkou duši ještě se škvařícími posledními dotyky pece, zahalené do kouře ušité z vůní jako na objednávku toho nejkrásnějšího gastronomického salonu.

Čest její památce. Čest.

Žiješ v nás, ve vzpomínkách, a proto navždy.