Jak jsem psal nedávno, že mě čeká operace, tak ta už je za mnou, nějakých třicet hodin. Teď klepu do klávesnice levačkou, zatímco pravačka leží mrtvá vedle počítače. Operovali mě v Motole, a nemůžu si na nic stěžovat. Tedy můžu, na kolegu nemocného na pokoji.
Samozřejmě mám i jiné historky z hospitalizace. Třeba to, jak jsem dvakrát omdlel cestou na sál, a anestezioložka mě musela budit, aby mě mohla uspat. Jo, ještě tak na okraj, víte, podle čeho se pozná správný anesteziolog? – Podle toho, že si ho pacient nepamatuje.
Nebo bych mohl vyprávět, jak na mě za jitra, kdy při prvním paprsku slunce a zářivky na stropě nemocnice ožije a připomíná úl, koukal kolega se zkrvavenýma očima a přiznal mi mně známý fakt, že dost chrápu.
Ale ne. Opravdu vám chci vyprávět o pacientovi, který byl se mnou na pokoji, všechno znal, všude byl dvakrát, a všemohoucí si k němu chodí pro rozumy.
Vezměte na to jed, že když jsou na pokoji dva a rozumí si, ten třetí bude trochu jiný. S kolegou, o něco starším chlapem, co mu operovali koleno a probouzení z narkózy pojal jako informační (pořád dokola se ptal, kolik je hodin a s čím jdu na operaci a já i po dvanácté mu rád odpověděl), jsme si rozuměli, ovšem s panem Inženýrem, sportovcem, už to tak slavné nebylo.
Nic mu nebylo vhod. Všechno bylo špatně, a měl pozoruhodnou schopnost začít větu celkem příjemným tónem, ale dokončit ji tak, aby někoho nasral.
"Můžete mi prosím podat ty berle?" ptal se sestry. "Když už mi je vaše kolegyně dala jinam, a vy jste si nevšimla, že je potřebuju."
Nebo:
"Děkuju, že jste mi sundala náplástě – podívejte se ale, jaké mi dělají šmouhy na ruce!"
A měl jasno.
Nemocnice se od mých dětských let změnila, a jak jsem pochopil, přibyly i nové funkce, jako třeba servírka, co roznáší jídlo nebo čaj – a nová pravidla, že servírka se neplete do práce sestrám a naopak. Není už nic divného, že funkce servírky dělají Ukrajinky středního věku (stejně jako uklízečky), a není divné, že Inženýrskej tyhle ženy nazýval Naděždami a nadával jim a snažil je častovat mnoha úkoly náležících sestrám. Přirozeně servírky podobné úkoly odmítaly (já se taky bojím o flek), čímž Inženýra doháněly k dalším výlevům. Pochopím, když Ukrajina za několik dnů namísto ztraceného Krymu, zabere Motol.
Vím, že ležet pořád v posteli, nesmět se několik dnů pohnout není žádný med. Jako dítě jsem s rozvrtaným kolenem ležel v kuse čtrnáct dnů a nebylo mi nejlíp. Ale abych kvůli tomu nenáviděl hned celý svět, respektive hned vyhlašoval válku těm, co se o mě starají, to ne.
Nakonec si ustříknul do postele. Zadkem. Pořád si stěžoval, že má zácpu, a tak mu dali čípek, a varovali, že to může být rychlé. Inženýrskej nezklamal. Řekl, že není blbej, a že se včas dopajdá na WC – Nezklamal.
Akorát si tak říkám, jestli to byla spravedlnost, či další trest pro sestry, co musely převlíkat postel, a Ukrajince vytírající podlahu? Kolikrát i ta domnělá spravedlnost je další pohromou pro obyčejné slušné lidi.
