Co tě posiluje, tě překvapivě může i zabít

Je v lidské přirozenosti přemýšlet spíše tak, že vše dobré bude trvat věčně, navíc když se momentálně ekonomice velmi dobře daří. Jenže to bohužel neplatí.

Být majitelem rodinné firmy vypadá jako výhra v loterii. A většinou to tak i je. Rodinné firmy jsou velmi stabilní, orientované na dlouhodobé plánování, dle mnoha průzkumů se chovají obecně lépe ke svým zaměstnancům, záleží jim na regionu, ve kterém podnikají a jsou společensky odpovědné, měřítkem úspěšnosti pro ně není jen růst a zisk, ale zůstává jim dravost a tah na branku i díky jednodušším rozhodovacím procesům. Od nápadu až k jeho realizaci jdou kratší a rychlejší cestou, než velké korporáty.

Rodinné firmy v naší zemi generují okolo 40 % HDP a najdeme je hlavně v oblasti potravinářství, stavebnictví a strojírenství a daří se jim napříč českými a moravskými regiony. Potud vše zní jako ideál. Je v lidské přirozenosti přemýšlet spíše tak, že vše dobré bude trvat věčně, navíc když se momentálně ekonomice velmi dobře daří.  Síla rodinných firem je totiž v unikátních vazbách mezi těmi, kdo jsou jejich součástí. Na druhou stranu je to i jejich velká slabina. Pokud je jemné předivo vtahů narušeno, nastává pro podnik mimořádně složité období, které ji může i pohřbít.  A my se nacházíme v období, které je pro české rodinné firmy naprosto klíčové a velmi citlivé.

Letos oslavíme 30 let od sametové revoluce, která úplně změnila společenský a ekonomický prostor v naší zemi. Množství lidí se po roce 1989 vrhlo do soukromého podnikání, založilo firmy, které byly a jsou na trhu úspěšné. Nyní skupina zakladatelů, mnohdy zároveň majitelů a výkonných ředitelů musí řešit otázku předání nástupnictví ve vybudovaných a etablovaných podnicích. Pokud se na předání firmy rodina dlouhodobě připravuje a následníci chtějí v rodinné tradici pokračovat, jde z hlediska budoucnosti firmy o dobrou zprávu. Jenže průzkumy ukazují, že 70 % českých rodinných firem ale plán nástupnictví vůbec neřeší a v 88 % je rozhodování v stále v rukou zakladatele nebo zakladatelů. Navíc ze statistik vyplývá, že přechod z první na druhou generaci „přežije“ zhruba třetina firem, z druhé na třetí je to už jen okolo 13 % z nich. Proč? Důvodů je mnoho. A jedním z nich je právě pocit, že všechno dobré trvá věčně. Co se stane, když zakladatel nebo jeden ze společníků vážně onemocní, nedej bože zemře? Firma se ocitá v chaosu. Mnoho z předchozího přestává fungovat, dědicové o společnosti nemají všechny potřebné informace, třeba se firmou ani nechtějí se jí zabývat, nerozumí si s původním společníkem. Na denním pořádku jsou spory, hádky a konflikty, které pak končí právní bitvou s vysokými náklady a s jedinou jistotou. Firma je poškozená, klesá její důvěryhodnost, ztrácí hodnotu a z patové situace se neukazuje cesta ven. Nejsou zakázky, zaměstnanci odcházejí sami nebo jsou odejiti, důvěra obchodních partnerů se hroutí, dobré jméno firmy mizí.  Budete se divit, ale dá se tomu předejít. Třeba jen tím, že si uvědomíme, že nic netrvá věčně.