Jeden dům, jeden les a několik člověčích osudů. Velmi komorní drama, které zasahuje hned do několika generací. Nový román Aleny Mornštajnové Les v domě je přesně podle jejího stylu, a přesto zcela jiný.
Babička, kterou ze všeho nejvíc zajímají slimáci, požírající drahocennou úrodu. Matka, oscilující na hraně alkoholismu a beznaděje. Otec, který je stále tak nějak nepřítomen. Děda, jehož jedinou láskou jsou vyřezávání ze dřeva, les a starý pes. A mezitím malé děvčátko, cácora, jejímž pohledem a jazykem napjatě sledujeme všechno dění. Atmosféra v domě u lesa je neustále napjatá a za vším je cítit velké nevyslovené tajemství. Domácnost, kde jsou tím nejdůležitějším úklid, nákupy, vaření, zahrada, výsadba, hnojení, plzáci a kdo co zase udělal špatně. Místo, kde si nikdo nevšímá vzrůstajícího zoufalství malé cácory, která mnoho chápe, ale ještě více jí uniká a neumí si s tím poradit.
Hrdiny románu Les v domě je rodina, která vám nebude vůbec sympatická, podivně emočně vykloubené skupenství lidí, kteří si mají být nejbližší, přesto takřka jediným projevem nějaké sounáležitosti je trvalá výčitka. Příběh, u něhož si po pár stranách řeknete (nebo alespoň u mě tomu tak bylo), proč mám tohle vlastně číst. Ale stejně neodoláte, nelibost vůči hrdinům překonáte, protože se jednoduše toužíte dobrat rozuzlení, jak to celé dopadne. A jak to dopadne, vám nakonec vyrazí dech.
Alena Mornštajnová se zase jednou pustila na opravdu tenký led a v mnohém se jí to vyplatilo. Už v předešlé knize Listopád otevřela témata, nad nimiž raději nikdo nepřemýšlí, tentokrát však vypustila pomyslného krakena úplně. Při čtení nebudete vědět, nad čím přemýšlet dřív. Jestli nad nespravedlností světa, zoufalstvím hlavní hrdinky nebo touhou nafackovat aktérům, že něco podobného dopustili. Čtenářské emoce se při čtení rozjitří na nejvyšší míru, a ještě chvíli po zavření knihy neslyšně bouří.
Záměrně vynechávám hlavní témata knihy a předkládám spíše svůj emoční pohled. Román Les v domě jsem totiž bohužel začala číst právě v době, kdy se vířily vášně a českým literárním rybníkem se rozbíhala divoká diskuze. Diskuzi ponechávám stranou, protože myslím, že bylo řečeno a napsáno dost a každý, kdo sleduje naši literární scénu si už svůj názor beztak udělal. Říkám bohužel proto, že už týden před otevřením první stránky jsem věděla, do čeho jdu, a jen čekala, jak bude zpracováno. Pokud se vám náhodou celá věc vyhnula, pusťte se směle do čtení. Moje svědomí je čisté, protože jsem neprozradila víc, než je nezbytně nutné.
Ale na druhou stranu říkám bohudík za to, že podobné knižní příběhy vznikají. Mohou být totiž apelem pro to, abychom si všímali světa za vlastním plotem. A nutí k zamyšlení, kolik takových skutečných, životních příběhů se odehrává a odehrávalo, proč se stanou, a jak je možné, že si jich nikdo včas nevšiml.
Les v domě z nakladatelství Host je výborně napsaný příběh o neskutečně nešťastných a ošklivých věcech (eufemisticky řečeno). Kniha, která si rozhodně zaslouží pozornost, a ještě nějakou dobu bude rezonovat a hýbat empatií čtenářů. Příběh, jenž pohnul klidnými vodami, což se ne každému románu povede.
