Seznamka, Tinder, Grinder a ti druzí…

…aneb povzdech o seznamování. Každý pořádný mužský je buď gay nebo už je něčí. A tak se ve chvílích zoufalství, kdy nevíte kudy kam, pustíte do seznamování přes seznamky.

Seznámit se, mít oporu v partnerovi. Najít toho jediného pravého, s nímž chcete ruku v ruce kráčet vstříc celému světu. Tuhle touhu máme každý, už vůbec nemluvím o luxusu svatby či vlastních potomků. Většině lidí kolem se to evidentně daří, někteří jsou schopní se seznámit, zamilovat a zase rozejít i několikrát do roka. Všichni kolem se milují, žení, vdávají, mají děti.

Já ne. Možná jsem příliš náročná, muži se mě bojí, jsem ošklivá, nepříjemná, nebo prostě chodím na špatná místa. Nebo na mě už jednoduše nikdo kloudný nezbyl? Tohle si čas od času řekne snad každá nezadaná žena (a o mužích to jistě platí taky). Ale co s tím? Ve chvílích, kdy si připadáte nejošklivější, nejzoufalejší, anebo cítíte právě naopak možnost, že teď by to šlo, se vrhnete do víru seznamování.

Chlapa sice v 90 % případů nezískáte, ale zase užijete spoustu srandy a bohatě rozšíříte sbírku veselých historek k pobavení kamarádů. To ale v první chvíli rozhodně nečekáte a do vln seznamek se nepouštíte primárně s cílem pobavit se na účet ostatních, nýbrž skutečně doufáte, že tentokrát to vyjde.

Když optimisticky vstupujete do světa virtuálního seznamování, nic zlého nečekáte. Založíte profil, nahrajete svoje nejlepší fotografie a sesmolíte vtipný, romantický, sarkastický, no prostě inzerát podle nejlepšího vědomí a svědomí. Pak se hluboce napijete z už dávno otevřené láhve vína a pustíte to celé do světa (se střízlivou myslí se do takových nesmyslů většinou nikdo nepouští). Následuje několik hodin, den či pár dní napětí a okousaných nehtů. Odpoví mi vůbec někdo nebo budu pořád s mašlí v rohu čekat, než mě najdou?

Odpoví, vždycky někdo odpoví, ale obvykle se nestačíte divit. Když těmi okousanými paličkami naťukáte dotyčnou adresu a přihlásíte se na svůj profil, oněmíte. Svítí vám několik nových vzkazů a celých dvacet odpovědí na inzerát. Tak si poklepete na ramínko, jak pěkně jste to tentokrát napsali a s nadějným nádechem jdete na to.

Optimismu plné rozechvění vás opustí hned po zběžném proběhnutí uchycených exemplářů. Jednomu přijdete velmi sexy, takže by vás moc rád přivázal k posteli a prožil asi tak týden vášně. Pět dalších neumí napsat holou větu bez chyby nebo překlepu, tři nepřiloží žádnou fotografii nebo odpoví jen kusou informací, což automaticky (poučeni zkušenějšími) považujete za značně alarmující. Jeden vypadá, že tráví své dny s krabicí vína v pražském Sherwoodu, jiný vás chce vytáhnout na kakajíčko. Suma sumárum, vytřídíte tak pět kousků, které nevypadají úplně marně. S těmi se pokusíte spojit. Když máte štěstí (no, jak se to vezme), dohrabete se k jedné či dvěma schůzkám.

Rande. To je ale teprv ta pravá líheň historek. Načančáte se, navoníte, nahodíte nejpřívětivější úsměv. Ten vám však velmi záhy zamrzne. Místo čtyřicetiletého, skoro dvoumetrového štramáka, co má rád sport, kulturu, cestování, vášnivě rád čte a málem přespává před divadly, aby mu nic neuniklo (ano, všechno tvrdil ve virtuální konverzaci), najdete v čase a místě schůzky nahrbené individuum, se špatnými, docela šedivými vlasy, které se posilňuje před setkáním s vámi už druhým pivsonem. Netřeba zdůrazňovat, že je strašně, nevkusně oblečen a vypadá na statného šedesátníka. Neházíte zbraně do obilí, přece nedáte na první dojem. Třeba nelhal v tom, že je sečtělý, inteligentní a vtipný.

Á, takže nic, překvapení se nekoná, chlapík si šlape na jazyk a je všechno, jen ne moudrý a duchaplný. Pokládá nesmyslné otázky, vy srdnatě odpovídáte a aby nebylo pořád ticho, ptáte se taky. Zároveň se ptáte sebe, co tam vlastně děláte a modlíte se, aby kolem nešel nikdo z vašich známých.

Dáte tomu nebožákovi hodinu svého života, mezitím nasáváte dodané víno a zážitek, pamětlivi toho, že kamarádi budou chtít reportáž. Největší překvapení? On se výborně bavil a doufá v další schůzku hned za dva dny. Dopijete, cosi zamumláte a vyděšeně utečete do davu.

Po prožitém dobrodružství se vám už do dalšího vůbec pouštět nechce. Ale stejně podlehnete a jdete na schůzku znovu… Abyste po dvaceti minutách čekání zjistili, že dotyčný vůbec nedorazí a ani neměl to srdce se omluvit. Chvíli jste v šoku, ale přijde-li další pozvání, zase půjdete, že?

Máte podobnou zkušenost? A zkoušeli jste to znovu a znovu? Proč to tedy pořád dokola děláme? Protože stále doufáme, že jednou se to prostě musí zlomit. Všichni přece nemohou být uslintaní divnolidé s řečovou vadou!

Myslím, že seznamkové seznamování a randění by se mělo brát jako účinný trénink a hlavně zábava. Člověk se nesmí nechat pohltit, znechutit a nesmí to především brát smrtelně vážně. Stejně nakonec někoho potkáte někde úplně jinde a většinou velmi nečekaně…

Takže já mažu všechny profily a jdu s knížkou do parku. Třeba o mě zakopne nějaký běžec.