Peklo s princeznou i bez

Vánoční pohádka. Fenomén, který se v posledních letech stal nejdiskutovanějším tématem vánočních svátků. Nutno přiznat, že bohužel oprávněně.

Jak slavíte Vánoce, ozývá se z různých médií už od začátku prosince. A slavné osobnosti i obyčejní smrtelníci odpovídají víceméně totožně - jídlo, návštěvy, odpočinek a pohádky. Ano, malí i velcí mají rádi ty milé příběhy, kde zlo je potrestáno, draci dostanou za uši, peklo náleží spravedlivě jen hříšníkům a láska a obyčejná lidská dobrota určitě zvítězí. Kdo pohádky nemá rád, bývá považován za vyvrhele společnosti.

Již po mnoho let také patří televizní pohádka ke Štědrému večeru jako salát, ryba a rozbalování dárků. Asi se nedopátráme, kdy přesně vznikl trend “co Vánoce, to nová pohádková pecka”. Jistě už to nějaký pátek bude a díky této strategii vznikla celá řada milovaných pohádkových příběhů. V posledních letech se ale filmaři rozhodli chudáku divákovi dokázat, že každé Vánoce zvládnou nové pohádky hned tři, na každý svátek jednu. A zde naráží zdravý rozum na filmařskou rozpínavost a nedostatek kvalitních scénářů.

Princezna Lada, Krasomila, Popelka, pekař, který se hnutím osudu stal císařem a dostal šanci zkrotit Golema. Máchal, jemuž vždycky spadla hranice dříví, ale čert Vraník mu jako poctivému člověku pomohl. Statečný kovář, který kyjem přehodil chalupu, a pak dokázal vyrvat princeznu ze spárů temných sil, švec Jíra si pro svou milou doletěl a ukul pro ni botky ze samotné sluneční záře. Král, jenž složil slib a jeho nerozvážnost mohla zachránit jen malá holka převlečená za panoše. Jiní králové se zase spoléhali na kouzelné měšce, květiny nebo ohnivého ptáka. Anebo tři vysloužilci, co o své kouzelné věci přišli, aby nakonec zjistili, že není nutno, aby bylo pořád veselo, jen se nesmí moc často brečet. To jsou jen někteří hrdinové z pohádek mého dětství a dospívání. Poznali jste je? Jsem si jista, že ano, neboť jejich příběhy jsou jasné, srozumitelné a řadí se mezi ty, jež nechceme minout snad při žádném vysílání.

Jenže, dokážou ty nové pohádky obstát v takové konkurenci a stát se rovněž nesmrtelnými? Odvažuji se zhusta pochybovat. Poslední dobou, minimálně víc jak pět let, to totiž vypadá, že scénáristi se v létě sejdou na nějakém veselém a hravém táboře, otevřou bezednou láhev vína a dají hlavy dohromady. Co bychom jim tam letos šoupli? Pojďte po osvědčených hitech, ozve se z jiné strany. Takže vytáhnou strejdu Erbena, Božku Němcovic a brášky Grimmů a plácají a plácají nějakou historku. Původní náměty musejí být k poznání, ale ne úplně, aby ty šikuly nemohl nikdo nařknout z krádeže. Pak se na podobném soustředění rozdají role hercům. Smutné je, že na obsazovací kemp jsou se skálopevnou setrvačností zváni jedni a ti samí. Nebo jsem jediná, komu se pohádky uplynulého desetiletí slévají v jednu, neboť v nich hrají pořád stejní lidé? K těmto osvědčeným hvězdám se do pohádkového koktejlu přidá nějaká neznámá budoucí hvězdička, ideální z právě absolvujícího ročníku DAMU, a něco málo herců z oblastí.

Aby vánoční krása bavila i dospělé, je bezpodmínečně nutné šoupnout do pohádky něco lascivního vtipkování, špetku “drog” a možná nějakou tu mrtvolu či aspoň zdánlivou mrtvolu. A hlavně netroškařit s humorem a nepřehánět to s poetikou. Na to už dnešní rychlá a vyspělá společnost není zvědavá. Nezapomeneme příběh zasadit do bezčasí, neurčitého místa a ideálně do zimy. Nestačí-li nám zima vlastní, spojíme síly s bratry Slováky. Jsou levnější než jiné koprodukce a mají přeci tak fotogenické Tatry. Smícháním všech přísad vznikne něco, čemu se v naší televizi bohužel říká pohádka. Jenže po zhlédnutí tří takových krásek vám zůstane v hlavě jen guláš a velký otazník.

Vážně se pohádky, ta potrava pro dětské duše, staly taky jen dalším soukolím průmyslu? Je divákovi opravdu úplně fuk, jestli kouká na lásku s vůní síry, rohatou nebo prožívá jakési peklo s princeznou? Skutečně budeme pohádky posuzovat podle počtu životů, králů či nesmrtelných tetek? A nakonec si povzdychneme, že kdyby byly ryby, hned by bylo všem líp.

Nejsem staromilec a nevolám po všem starém, tedy lepším. Každý rok dám novinkám šanci, většinou však marně. Ale s neutuchající nadějí čekám, kdy se scénáristi a režiséři proberou a zase se stane něco překrásného… Vznikne pohádka hodná zapamatování a možná i citování nesmrtelných hlášek v běžném životě.