Nadcházejí svátky... čeho?!

Další adventní týden se pomalu chýlí do své druhé poloviny, v neděli zapálíme na věnci třetí svíčku. Couráme se svítícím městem, zachumláni v teplých kabátech, pijeme svařáky a pomalu obdarováváme přátele maličkostmi. Takhle vypadá můj advent. A váš? Užíváte si poslední měsíc roku nebo se honíte, stojíte fronty a nadáváte pošťákům?

Včera jsem byla nucena vyrazit do velkého obchodu pro pár věcí. Nevím, jak vy, ale já se snažím asi tak od poloviny listopadu nakupovat jen pozdě večer, brzy ráno, nebo v úplně malých obchodech, kam se vejde jeden zákazník a prodavač. Proč? Pak se totiž vyhnu situacím, kdy se dvojice hádá do krve u police s čímkoliv. Ti dva, říkejme jim pracovně Maruš s Edou, se po práci sešli a vyjeli shánět něco na Vánoce. Je úplně jedno co, protože domů si povezou něco naprosto jiného, pokud se nerozejdou ještě u toho regálu.

Už od poloviny listopadu jsou ve stresu. Nevědí ani proč, možná se to tak prostě dělá. Maruš píše po večerech seznamy věcí nutných na ty celé dlouhé svátky (ano, i v jejich kalendáři jsou to jen ty tři dny). Potřebují kapra, vepřové, kuřecí, husu, krůtu, zeleninu na salát, půl ovocného sadu, kroupy, zákusky, bílou klobásu, asi tak půl vagonu pečiva, chleba pro malou africkou vesnici, hektolitr piva, sud vína, nějaký ten šňaps pro návštěvy, ať je veselo, brambůrky, slané buráky, minimálně řádek brambor, karton mléka a něco sladkého pro děti. Od Mikuláše už jim totiž nic nezbylo a bez trvalého přísunu cukru zblbnou. Eda mezitím shání televizní program, aby zakroužkoval, které pohádky zkoukne a které může projíst, neb je viděl vloni u řízku se salátem.

Ne, nebojte se, nejsem divná a taky koukám na pohádky. A posté trnu, jak to dopadne s princeznou Ladou nebo králem Miroslavem. Jen nemusím předem vědět, od kolika do kolika budu žít na gauči. Žiju tam, kdy je mi libo...

Jak se blíží kýžená sváteční doba, jsou naši Maruš s Edou čím dál nervóznější. Postupně zjišťují, co ještě nemají, a při společných lovech nákupů se stupňuje intenzita jejich hlasů. Nakonec zjistí, že stojí uprostřed obchodu, oba zapřeni o narvané vozíky s potravinami i jinými zázraky a od vedlejší police je pozoruje smíchy plačící žena.

Hádáte správně, ta plačící hihňalka jsem já. Sice v této době nesnáším nakupování, ale s oblibou se chodím během adventu do obchodů smát. Směju se nad tím, jak i uprostřed Prahy, kde jsou nejměně dva obchody na každém kroku, lidi zblbnou a propadnou kouzlu obžerství, pardon, vánoční pohody. Když se pak přitočím a překvapené Maruš cestou špitnu "Promiňte, oni už zítra neotevřou, že kupujete celý krám? Nebo snad bude obléhání a mně to nikdo neřekl?", Maruš nevrle hekne, ať si dělám srandu z někoho jiného a čemu se jako směju.

Směju se všem těmhle divným lidem, co nevědí, že život není nákupní seznam a teta Bláža se nebude zlobit, když dostane červenou misku místo modré. Jo a jestli se zlobit chce, tak to je ale jen její problém. Dávat dárky nemá být povinnost, ale radost. Chcete někomu udělat radost? Tak mu klidně kupte lízátko nebo pugét, jistě pochopí váš úmysl. Tuhle mi kamarád řekl, že letos asi Vánoce neřeší a namaluje všem obrázek. Tak jo! Chci obrázek namalovaný od srdce a z přátelství, jen proto, že mi chtěl udělat radost. Zarámuju si ho a bude na mě ze zdi koukat den za dnem.

Maruš s Edou ale asi už propadli nové verzi rčení a uznávají Vánoce jako svátky obžerství, stresu, shonu a deprese. Shánění modré misky pro Blážu, pečení třiceti pěti druhů cukroví a počítání zakoupených rohlíků jim zamlžilo mozky. Zapomněli si ty krásné a svým způsobem jedinečné dni užít. V parku ve Vršovicích každoročně děti z místních škol a školek vesele ozdobí všechny malé smrčky. Myslíte, že někdo z těch kolemjdoucích, supících z jednoho obchodu do druhého, se zastaví a prohlédne si je? Kdepak, co kdyby jim někdo vykoupil bílou klobásu a oni by měli jen pět kilo, až přijede strýc Véna... A přitom je to taková krása!

Vánoce jsou neskutečně krásná doba a to mi nikdo nevymluví. Nemusíme za Vánoce však nutně považovat jen ty krásné tři sváteční dny. Proč si neprodloužit pohodu a příjemné zážitky třeba na půl roku? Zkuste se zamyslet, kdy jste naposled někomu dali dárek? Jen tak, protože ho máte rádi? Nic tím nemyslíte, nic nechcete zpět. Přesto, nebo právě proto, dostanete oplátkou lásku, přátelství, objetí či prostý úsměv. A v tom já vidím to kouzlo. Naučme se užít každý den, usmějme se na člověka vedle sebe, mějme rádi své nejbližší, blízké i ty trošku vzdálenější. Pak totiž můžeme mít Vánoce každý den, třeba v červenci.