Být doma letos na jaře neznamenalo luxus, ale povinnost. Přesto jsme to zvládli, a navíc nejen o sobě možná zjistili spoustu zajímavého.
Letošní jaro je pro nás všechny úplně jiné a nové. Na začátku března jsme byli nedobrovolně uvrženi do stavu nouze a karantény a většina to opravdu dobrovolně dodržovala. Všichni jsme prskali nevolí, ale svědomitě chránili sebe i své blízké. Když se ale člověk takhle po dvou měsících ohlédne, zjistí, že jsme se během karantény taky zvládli hodně naučit.
Mnozí z nás zjistili, že umíme skvěle a funkčně pracovat z domova, aniž bychom se zhroutili my nebo firma, kde pracujeme. Dokonce je mnohem efektivnější uvařit si ráno kávu, natáhnout tepláky a přesunout se jen z ložnice do obýváku. Při práci doma vám nikdo neleze do kanceláře a nepřidává svoje úkoly na váš seznam. Takže toho za méně času uděláte víc a k tomu ještě stihnete uvařit oběd a dát prádlo do pračky. Samozřejmě bylo bohužel mnoho takových, kterým nebylo umožněno pracovat, ale i ti to přestáli a nyní se s novou chutí znovu vrhli do práce.
Život ale rozhodně není jen práce. Ve stavu nouze jsme se nesměli scházet se svými blízkými a kamarády, což je pro spoustu lidí nepříjemné a vlastně úplně nepochopitelné. Člověk je ale tvor vynalézavý, takže jsme využili všech dostupných technologií a v mnoha domácnostech tak třeba i denně vznikali telemosty, rodiny se „scházely“ díky videohovorům. Vařili jsme na dálku se svými přáteli, „chodili na sklenku“, dělali si telehospody. Naučili jsme se opět starat o svoje babičky a dědečky, kterým jsme třeba i denně telefonovali, zajímali se o stav jejich duše i těla, nakupovali zásoby, aby nikam nemuseli, a doporučovali filmy a knihy, aby se doma neukousali nudou.
Rodiče školáků najednou zjistili, že ta paní učitelka to nemá v práci úplně snadné a učivo například sedmé třídy je docela složité, když se jím jeden nezabývá denně. Zároveň přišli na to, že děti, nechodí-li do školy, potřebují mnohem víc pozornosti, a je prima vyrazit si někam na výlet, poznávat naši krásnou zemi. A všechny páry byly postaveny před složitou situaci – budeme spolu celý den doma. A sami. Nebo s dětmi, ale bez nárazníků v podobě odchodu do práce či prostě dalších lidí. Pevně doufám, že u většiny to dopadlo dobře a karanténa skončila jednoduchým oddechnutím „tak fajn, nepozabíjíme se, když jsme spolu“. Dokonalý prubířský kámen vztahu tak možná dokonce mnoho soužití nakonec posílil.
Vím, že ty dva měsíce nebyly rozhodně jen růžové, ale ráda bych si z nich odnesla nakonec jen to pozitivní. Ponechme si ten pocit, že kolem nás jsou lidé, kteří to bez pomoci nezvládnou. Myslete na svoje babičky a dědy (tetičky, sestřenice, ale i kamarády), kteří žijí sami a občas jim z toho pomyslně šplouchá na maják. A když se s nimi pravidelně nemůžete vídat, občas zvedněte telefon a pokláboste s nimi. Nezapomeňme na to, že ve druhé patře našeho domu bydlí ta stará paní, kterou už bolí nohy, a možná by chtěla s nákupem pomoct, i když nebude stav nouze. Řekněte rodičům, že je máte rádi. Pozvěte známé a kamarády na pivo ve vaší oblíbené hospodě a buďte hodní na obsluhu. Dojděte si na nákup do vaší místní večerky (každý nějakou takovou snad máme), kde pro vás měli otevřeno i v době nejtěžší. Koukejte se po opravách v bytě nebo domě i v tzv. normální době, abyste to pak zase nemuseli dělat najednou. Dělejte si vzájemně radost, protože se máte a teď už se zase můžete vidět a sdílet svoje životy. Uvařte si dobrou večeři, protože chcete být spolu. Pokračujte v pořádání menších i větších výletů, navštivte zajímavá místa naší země, než vyrazíte vstříc exotickým dobrodružstvím. Dál běhejte a jezděte na kole, nejen proto, že už se doma se „starým nebo starou“ nudíte.
Jistě byste vymysleli mnoho dalších příkladů, jak obohatit svůj vlastní život. Škoda je, že mnoho z nás k tomu potřebovala karanténu, aby se znovu našla. Je krásné koukat na svět pozitivně, ale člověk se to musí naučit. Děkuju svým blízkým, že jsme to zvládli a teď budeme často s humorem vzpomínat na ty divné dva měsíce, kdy svět stál a všechno bylo vzhůru nohama.
Hodně zdraví všem!
