Mrtvoly, které zřejmě nejsou zcela mrtvé. Zavraždění bez zjevného důvodu a svérázná partička vyšetřovatelů. Odplata za pradávné příkoří, které je nesmazatelně zapsané v dějinách amerického jihu. Jižanské stromy divné ovoce nesou.
Prachy, zapadákov v jižanském Mississippi, by byly zcela nudnou dírou, kdyby tu během pár dnů nebyli zavražděni dva muži. A to velmi záhadným způsobem, jelikož útočník na místě vraždy zůstal rovněž ležet mrtvý. Možná by si místní šerif a jeho kapku přitroublí pomocníci vyšetřili tento zločin sami, ale to by údajný pachatel obou činů nemohl být tentýž a nemohl by jim po každé vraždě beze stopy zmizet z márnice. Navíc se zdá, že obě vraždy úzce souvisejí se starými případy lynčování a mrtvými není nikdo jiný než potomci nikdy nedopadených viníků lynčování.
Máte z toho zamotanou hlavu? Pak jste na tom podobně jako policie z Prachů, kterým se zjevně rasově motivovanými zločiny přijíždějí pomoci vyšetřovatelé z okresu. Dvojice neortodoxních detektivů, k nimž záhy přibude ještě agentka FBI, se pouští do pátrání, aby postupně zjistili, že jsou svědky zločinu pravděpodobně mnohem většího rozsahu, než si troufali pomyslet. A pachatelé stále unikají.
Kniha Jižanské stromy divné ovoce nesou se zpočátku tváří jako seriózní krimiromán, ale velmi záhy pochopíte, že to tak dlouho nezůstane. Příběh osciluje mezi tarantinovsky temnou komedií, satirou, parodií a společenským apelem se špetkou starého dobrého vúdú. Popsat zodpovědně děj bez prozrazení důležitých informací není úplně snadné, proto si ho při čtení zjistěte sami. Percival Everett, americký profesor literatury a autor několika desítek knih, si pro svůj zvláštní a netradičně pojatý příběh nevybral právě lehké období historie nejen amerického jihu. Těšte se však na divokou jízdu, plnou nevysvětlitelných vražd, potrhlých obyvatel a vyšperkovaných dialogů, z nichž vám půjde hlava kolem.
Myslím, že Jižanské stromy divné ovoce nesou by se hravě mohly stát skvělým podkladem pro hořkou (či spíše trpkou) divadelní konverzační komedii, které by slušela jakákoliv divadelní prkna. Knize velmi dodává na zajímavosti a lákavosti také skvělý překlad Petry Andělové, která si skutečně významně pohrála se jmény a přezdívkami místních obyvatel a dodává jim tím potřebnou míru „figurkovosti“, kterou tím zpřístupní i jazyka neznalým čtenářům.
Román na pomezí několika žánrů není snadné zařadit do jedné škatulky, ale po dočtení budete mít možná chuť začíst se do nějaké seriózní knihy na podobné téma, abyste do problému hlouběji pronikli. Zasmějete se nad malostí obyvatel Prachů i velikášstvím vyšetřovatelů z velkého města. Užijete si svižné dialogy a snahu o vyšetřování, během nichž se dozvídáte nové i staré, abyste na konci stejně zůstali s pusou otevřenou. Stejně složité jako určení žánru je i vytyčení čtenářské skupiny. A tak si na závěr dovolím parafrázovat názor jedné české čtenářky… Jižanské stromy divné ovoce nesou bych rozhodně doporučila ke čtení, jen se tak nějak nemohu rozhodnout komu. Proto byste je měli jednoduše zkusit.
