Hokejový šampionát. Naše republika se na čtrnáct dní stala středobodem dění. Ne úplně světového, ale minimálně středobodem milovníků hokejové hry. A všichni, i ti, co ani moc nevědí, jak se hraje, pocítili podivný pocit v hrudi.
Tím pocitem, který bychom chtěli a měli zažívat mnohem častěji, byla národní hrdost. Když jsem sledovala, jak našim hokejistům vestoje tleská zaplněná hala, i když vlastně prohráli a nezískali nic než čest a čtvrté místo, vzedmula se ve mně vlna dojetí. Zároveň mě však to krásné čtvrté místo, jehož naši hoši na mistrovství dosáhli (a za něž jim samozřejmě děkujeme, protože to byla tuhá bitva), donutilo trochu přemýšlet.
Jak je možné, že celý rok dokážeme nadávat na turisty, nesnášet průchod náměstím, kde je víc než pět lidí, a pak jsme nadšení a hrdí, že máme plné město cizinců? Odsuzujeme kdekoho kvůli rase, vyznání či postavení, ale během šampionátu sedíme v hospodách i na ulicích a bez problémů glosujeme hru a výsledky s člověkem z druhé strany světa. To vše jen proto, že má na sobě některý z národních hokejových dresů.
Je známá věc, že sport spojuje a vytváří nezapomenutelné zážitky. Schválně, vzpomenete si, kde jste byli, když naši hokejisté vyhráli v Naganu nad Kanadou na nájezdy? A víte, kdo dal vítěznou branku? Tipla bych si, že většina rozhodně ano. Já jsem byla ve škole a díky benevolenci a dobrotě pana ředitele se spolu s půlkou školy koukala. V tu chvíli šla fyzika, chemie i tělocvik stranou, hrálo se prostě o finále. Při takové vzpomínce vás na moment zavalí vlna hrdosti, pocitu sounáležitosti s vlastním národem.
Mým snem je, abychom uměli být hrdí i bez hokejek, lyží a pušek či oštěpu. Moc bych si přála, abychom stejně jako sportovce, filmaře a jiné umělce dokázali ocenit například vědce. Lidi, kteří se dennodenně snaží o přínos ke světovému zdravotnictví, architektuře, historii a mnohokrát se již zapsali do dějin. I jejich počiny si zaslouží tu špetku naší hrdosti.
Samozřejmě nechci, abychom každé ráno u snídaně zpívali hymnu a plakali u ní. Jen bych ráda, abychom se občas uměli zastavit v denním shonu a říct si: „Jsem Čech, mám krásný a bohatý jazyk a nádhernou zemi.“ Proč by nám turisti měli připomínat, jaké máme překrásné hlavní město? Zkusme si občas vzpomenout, že nejsou v naší zemi jen hlupáci, vyčůránci, gauneři a velkohubci, kterým nelze věřit. Třeba pak zjistíme, že můžeme být spokojení, šťastní a hrdí, i když zrovna Jarda nedává gól nebo Gábina nevystřílela všechny terče.
Skandování v ulicích pomalu utichlo a všichni sportovní fanoušci ze světa odjeli domů. Někteří spokojení, jiní méně. Já jsem spokojena, že jsme se opět na nějakou dobu dokázali semknout v národ, nenadávat na politiku a poměry, jen jednoduše prožívat radost z výhry a zklamání z prohry. A jakákoliv zmínka o českém národním týmu nás zahřála u srdce, dala nám vzpomenout, že jsme Češi a jsme hrdí, že jimi jsme. Ráda bych věřila, že někteří si dokážou tento hřejivý pocit udržet minimálně do té doby, než vypukne další mistrovství v nějakém zajímavém sportu.
Takže… Hoši děkujem! I za to, že nás učíte, jak být hrdými na svou zemi.
