Blíží se roční výročí mé řidičské svobody. Před rokem touhle dobou jsem se pomalu začínala klepat, protože se schylovalo ke zkouškám v autoškole. Po roce už hrdě jezdím po všech čertech a přemýšlím, co mi ten rok dal a vzal. Co jsem se za rok za volantem naučila?
Poznala jsem spoustu zajímavého... Třeba jsem neustále fascinována řidičkami, ideálně v SUV nebo jiném velkém voze, které totálně ignorují kosočtvercovou značku hlavní silnice. Možná si takové ženy myslí, že je ředitelství silnic značkou uráží, nebo nevím. Každopádně, jakmile se z jakékoliv vedlejší ulice blíží větší auto, začínám se modlit.
Všimli jste si také, jak v odpoledních hodinách lidi na chodníku zblbnou? Asi pocitem, že už dopracovali a mají volno. Už se mi několikrát stalo, že mi chodec bez uzardění vlezl do cesty, jednou dokonce ohleduplně uskočil i před tramvají, aby mě stihl, než budu projíždět. Naposled se tak stalo právě dnes - mladá paní šoupla do silnice, velmi pochopitelně, nejdřív kočárek s kojencem, následně malého chlapce a pak vyrazila sama. A já jsem měla štěstí, že za mnou nikdo nejel. Jinak bychom tam možná stáli ještě teď.
Taky jsem pochopila, že Murphyho zákony fungují i v autě. Jakmile se rozjedete z křižovatky, vjede před vás řidič roku, v očích smrt a na tachometru dvacet, maximálně. Obvykle se tak stane ve chvíli, kdy už máte být někde jinde, třeba v práci. A nepočítejte s tím, že se výše zmíněný řidič po chvíli rozjede. Ne, dvacetikilometrovou rychlostí lze bez problému dojet třeba i deset kilometrů.
Další poučení a překvapení na mě občas zamrká díky blinkrům přede mnou jedoucího auta. Není přeci nic lepšího, než se o odbočování rozhodovat vteřinu před akcí. Člověk je pak vděčný...nikdy není na škodu trocha adrenalinu.
Myslím, že byste sami vymysleli ještě celou řadu podobných odstavců. Ale i přes všechny adrenalinové situace, přes všechny blby, co jich člověk jen potká, se mi řízení zarylo hluboko pod kůži a jsem vděčna rodičům, že mě vloni do autoškoly postrčili.
Co mi tedy řízení dalo? Věnovalo mi úžasnou svobodu. Svobodu rozjet se, kam je mi libo. Byla jsem za ten rok na nejednom krásném výletě s kamarády, viděla jsem například povedená divadla v různých koutech naší báječné republiky. Jednoduše, za volantem se cítím ve svém živlu a vlastně se divím, proč už jsem nechtěla umět řídit dávno.
Takže, chvála řidičskému umění a odvaze všech, ať jezdí celé roky či jen jeden. Sláva těm, kteří se na silnici umějí chovat slušně a podle pravidel. A díky všem matkám, které vědí, že dítě se do silnice prostě nestrká. Vzpomeňte si na mě, až budete za volantem, zkuste zase řídit tak, jako byste do auta sedali jen rok a ne třeba dvacet. Možná taky najdete ten pocit...tu krásu a svobodu.
