- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Dveře se zavřou a na refýži proti mně stojí mladý muž s obrovských sluchátky na uších. Kouká mi přes zavřené dveře do očí, v těch jeho je radost ze života, navazuje oční kontakt. Panika – Pozor úchyl! Dělám, že je průhledný,… usmívá se na mě… Nebo to není úchyl? Stále je pro mě průhledný a držím si svůj nešťastný, pondělně ranní výraz a po očku koukám, jestli ten pohled opravdu patří mně, nebo spíš nějaké slečně v mé blízkosti? Vyděsím se – patří mně. Stále dělám, že je průhledný,a průhlednější a průhlednější, že ho vůbec, ale vůbec nevnímám. Úchyl, úchyl, úchyl – už jen to, že se může v pondělí ráno takhle radovat. Vo co mu de? On to nevzdává, vytahuje z tašky banán, … tak, a je to Úchyl, teď bude dělat laciné banánové sexuální narážky. Seš průhlednej, seš průhledneší a průhlednější. Dává si banán k ústům, tak teď to přijde zvrhlíku úchylnej…. dá ho před své rty v prohnuté lodičce – je z toho žlutý banánový úsměv, smailík jak vyšitej. Ještě, že se tramvaj rozjela, už bych to nevydržela a usmála se na něho. A stejnak jsem měla pravdu, byl to úchyl, tohle nemůže dělat normální člověk v pondělí ráno. Chtít někomu dělat radost, rozesmát ho, naladit do pohody, pohladit zájmem. Konečně už teda vím, jak vypadají Sluníčkáři. Kdo to má s nima vydržet.
Další články autora |