Kapka, která necáká

Bouřka v létě... . Vyrazil jsem k vodě s nadějí, že si užiju splynutí s bouřkou a přírodou. Že nechám plavky v autě a odhopkám si to z parkoviště, jako nějaký exhibicionista, který si doma zapomněl i ten plášť...  

Miluju bouřky. Rád naslouchám padání kapek a s nadšením sleduji blesky, které se zjevují pokaždé na jiném místě ztmavlého nebe. Hromobití, které je následuje, pak provázím spokojeným pokývnutím hlavou.

Ten den se spustil déšť, který měl být předzvěstí pořádné bouřky. Rozhodnutí bylo snadné. Sedl jsem do auta a vyrazil k "brněnskému moři".

Naděje, že budu u vody sám, vzala za své už při příjezdu na parkoviště. Nejenže tam stálo několik aut, ale z jednoho se právě vyloupla rodinka, která si evidentně chtěla užít prázdninový den u vody, i přes pokles teploty na necelých 20 °C a deštivé počasí. Z auta jsem tedy vylezl trapně oblečený. Přesto jsem věřil, že až se pořádně rozprší a přijde silná bouřka, vyžene od vody všechny majitele aut stojících na parkovišti a já budu moct plavky odhodit se stejným pohrdáním, jako Cyrano svůj klobouk.

Vkročil jsem do vody a nevěřícně se zastavil. Pravda, už je to skoro dvacet let, kdy jsem se koupal v dešti, ale dobře jsem si pamatoval, že za bouřky bylo koupání slast, tak co se stalo? Ta voda měla být mnohem teplejší! Navíc mám větší tukovou vrstvu, než dřív, tak jak je možné, že teď stojím ve vodě, kterou mám jen nad kolena a nemůžu se odhodlat pokračovat dál? Aby toho nebylo málo, prohnala se kolem mě s nadšeným jekotem již zmiňovaná rodinka. A vzápětí se objevil parník Utrecht, ze kterého vyskákalo několik dalších lidí. Z plánovaného intimního prožitku uprostřed živlů, se pomalu stávalo zklamání.

Mrzutě jsem sledoval odplouvajícího Utrechta, který mi na oplátku poslal několik vln, které se postaraly o to, abych z vody nevyšel v suchých plavkách. Byl jsem okolnostmi, které zatím hrály výlučně v můj neprospěch tak znechucený, že masochista ve mně, zavelel k vykonání aktu vzdoru. S hlasitým plesknutím jsem skočil do vody.

Vždycky jsem pochyboval o tvrzení, že se dá plaváním zahřát, ale pokud jsem nechtěl z vody ihned prchnout, nezbylo mi, než se pokusit ztuhlé svaly přinutit k pohybu. Rokle je typická tím, že po cestě na protější břeh proplouváte asi třemi místy, kde jsou studenější proudy. Při proplouváním prvním z nich, jsem měl pocit, jako kdyby mi někdo jezdil ledovou žehličkou po prsou. Ty zbylé dva, už žádnou větší škodu způsobit nemohli. Svaly mi ztuhly tak, že jsem se po dlouhé době cítil velmi kompaktně. Tedy s výjimkou uší, nosu a končetin. Připadal jsem si jako těžká kláda putující k protějšímu břehu.

Po cestě zpět to bylo lepší a když jsem doplaval ke břehu, už jsem ani neměl chuť vylézt z vody. Spustil se prudký déšť. A dokonce vyhnal z vody i rodinku. Přímo uprostřed oblohy nad protějším břehem, se najednou zjevila klikatá čára a po pár vteřinách zaburácel hrom. Jsem tady.

Koupu se v bouřce, poslouchám kapky, jejichž zvuk se mění od hlasitého plesknutí o mou holou hlavu, přes jemné ťukání a cákání, na šumění, které způsobují kapky dopadající na hladinu všude okolo. To nejdokonalejší HD stereo, jaké můžete slyšet. Mám radost. A je umocněná i tím, že další parník, který se neslyšně zjevil u mola, nejenže nikoho nevyložil, ale navíc jakoby před tou „mou“ bouřkou, uháněl co nejrychleji pryč.

Stál jsem ve vodě a tlemil se. Všiml jsem si, že zatímco většina dešťových kapek vletí do vody s razancí kamínku, aby následně vytvořila s rákosníčkovským žblunknutím malý vodní kráter, některé kapky, které jsou snad menší a lehčí, zůstávají malou chvilku stát na hladině. A až pak, v jeden okamžik, tak zvláštně nedramaticky, tiše a samozřejmě, zmizí. Nikdy dřív jsem si toho nevšiml.

I když tělo stárne a mladický elán vystřídala úspornější rozvážnost, stále je dost příležitostí nechat se překvapit něčím novým, co vyloudí úsměv na tváři. Je dobré být zase jednou u toho, co se děje, když se nikdo nekouká... .