Máte-li doma tvora, který dokáže pro většinu předmětů ve vaší domácnosti najít zcela nečekané využití, měli by jste vybavení vybírat nejen podle kritérií jako je cena, užitná hodnota, nebo barva.
Tím (po)tvorem není nikdo jiný, nežli dvouletý kočkopes Bonifác Darwin z Dundelionu. Vysoce inteligentní, až přehnaně společenský obrkocour, který si nárokuje nejen každý centimetr čtvereční domácnosti, ale i každou minutu mého času. Záměrně nepíši mé domácnosti...jsem jen platič nájemného, drbač, krmič a toaletář..majitelé koček vědí o čem je řeč.
Kdysi jsem na návštěvě zahlédl bezdotykový dávkovač mýdla. Dáte před něj ruku a on vám díky pohybovému čidlu, odplivne dávku mýdla přímo do vaší dlaně. Paráda, ideální tip na vánoční dárek...napsal jsem Ježíškovi dokonce konkrétní model i s barvou, aby mi v koupelně ladil. A pro jistotu i barvu tekutého mýdla...mám rád okoladné kombinace tvarů, i barev. Asi jsem byl hodný, protože jsem dávkovač pod stromkem našel.
Následující den jsem vyndával prádlo ze sušičky a rovnou ho pečlivě skládal do komínku. Oči mi občas zálibně sjely k umyvadlu na designově povedený dávkovač, který zatím pracoval přesně podle mých představ. Náladu mi ještě vylepšovala hudba ve sluchátkách...člověk se má radovat i z maličkostí, no ne?
Když tu se zjevil ON. Jak taky jinak. Měl jsem být svědkem jeho dalšího boje s vetřelcem, který se zbaběle schovával za sklem nad umyvadlem...rozumějte v zrcadle. Myslím, že už ani Bonifáce nepřekvapilo, že tam byl ten obrovský kocour i tentokrát. Rozsápat, nebo aspoň ukázat, kdo je tady pánem!
Zuřivé škrábání zrcadla bylo provázeno vzteklým mrskáním ocasu...který se zjevoval ve vcelku pravidelných intervalech před čidlem dávkovače. A ten poslušen svému účelu, pokaždé vyronil přílušnou dávku mýdla tuhle na ocas který se pozdržel, jindy na umyvadlo, kde ho ten velechlupatý ocas sebral při dalším pohybu...jen tentokrát zespodu.
Kdybych neměl na uších sluchátka, nejspíš bych slyšel zabzučení, které každý výron mýdla provázelo...jenže já místo toho pokračoval ve vyskládávání prádla a kocourovu snahu udělat díru do zrcadla, jsem vnímal jen periferně. Tedy do doby, kdy mi mýdlem oslizlý ocas zavadil o ruku.
Když mi došlo co se děje, houkl jsem na kocoura: Bonku, příšero příšerná, ani se nehni! A pomalu se k němu natáhl, abych ho zpacifikoval.
Bonifác si to samozřejmě vyložil po svém. Vyvalil oči...ha, budeme si hrát! Ukázkovým skokem se přenesl na komínek právě vyskládaného prádla a přitom mě ocasem trefil přímo do tváře, čímž mě přiměl k iracionálnímu zasyčení: ty prase! Natáhl jsem se po něm, abych ho zvedl z prádla, jež se změnilo v nevzhlednou hromádku. Rozdováděný kocour přeskočil změt na umyvadlo, přičemž ocasem nahodil i zrcadlo. Ve vzteku jsem zavelel: zmetku, ty kocoure, buď hodnej! Další skok do prádla, které začalo vypadat, jako kdybych měl na stará kolena poluce. Tam se požitkářsky rozvalil a čekal na podrbání na břichu. A u toho ocasem sice pomalu, ale zato téměř malířským grifem, nanášel zbytky mýdla na zeď za sušičkou.
Nemá smysl popisovat co se dělo, když jsem se z něho snažil mýdlo dostat. Dlouhá srst... teplá voda pěnila, studená voda ho přiváděla k šílenství...navíc tím jak se válel v prádle, byl od mýdla všude... .
Po hodině jsem byl mokrý i oslizlý od mýdla a poškrábaný, jako kdybych místo borovic na Vysočině, objímal šípkový keř u nás za domem. Přesto se tomu všemu nešlo nesmát.
Kdo by to byl řekl, jaká sranda může být s obyčejným dávkovačem mýdla.
