Parlamentní volby v Německu, v Rakousku a v ČR- zrcadlo demokracie

Během 6-ti týdnů probíhají volby v Německu (výsledky voleb jsou již známy), v Rakousku a u nás. Ve všech zemích jsou pravicoví a levicoví voliči v rovnováze. Výchylka ve prospěch levice nebo pravice nejsou nikdy velké. Tím však shoda končí. Rozdíl je ve stabilitě politického systému, v hloubce demokracie.

Náhodný souběh parlamentních voleb v sousedním Německu a v Rakousku s našimi parlamentními volbami nabízí jedno unikátní srovnání. Podrobný politologický rozbor, nejen současných voleb, ale výsledků voličských preferencí v posledních dvou desetiletí může pro naší společnost posloužit jako zrcadlo demokracie. Ukazuje politickým stranám, politickým komentátorům, mediím, ale hlavně celé veřejnosti na rozdíl vyspělosti a hloubku demokracie ve všech třech zemích.

Shoda je u rozložení pravicových a levicových voličů a je jedno, kam se zrovna vychýlí jazýček na vahách při jednotlivých volbách.

Rozdíl je v hloubce demokracie a v politické kultuře. V sousedních zemích se i při volebním patu, kdy pravice ani levice nemůže sestavit stabilní vládu, najde politicky konformní řešení. Velká koalice není považována za hrůzný čin, ale je to běžné řešení, které má výraznou podporu veřejnosti. V obou sousedních zemích má podporu více než 70% voličů.

U nás je tomu naopak. U nás standardní politické strany ztratily důvěru voličů a aktivity se chopili silní, dominantní jedinci. Před 3 lety to byl Vít Bárta, nyní to jsou Andrej Babiš a Tomio Okamura. Výsledky jsou známé z působení Věcí veřejných. I přes to veřejnost hledá alternativu k velkým politickým stranám. A v tom je to největší nebezpečí. Historie již mnohokrát ukázala, že tam, kde není zažitá hluboká demokracie a selžou tradiční politické strany, tak toho dokáži ve svůj prospěch využít silní vůdcové.

Demokracie celé společnosti je založena na demokracii jednotlivých tradičních politických stran. Nejde o selhání celé společnosti, ale selhávají politické strany, zejména jejich aparát.

Nadějí nejsou nová a nová politická uskupení, ale pouze důsledná a důkladná „vzpoura“ členů tradičních politických stran. Příčinou nejsou straničtí lídři, ti jsou důsledkem politikaření v politických strukturách. Příčina je již v místních, oblastních, okresních a krajských sdruženích, v místních buňkách. Zde se prosazují jednotlivci, kteří chtějí pouze něco získat. Získat politický a ekonomický vliv, získat známé, zapojit se do prošlapaných cest penězovodů. Získat dotace na vše co je možné, ať to je účelné nebo ne, ať to stojí co to stojí. Neprosazují se ti co nabízejí myšlenky a práci ve prospěch politických ideí. Těm chybí odvaha, chybí jim ta správná drzost a sebevědomí. Nemají žaludek na to bojovat s těmi, co jdou po funkcích pouze ze zištných důvodů. Do funkcí se potom volí ti, co si to domluví v kavárnách, co si slíbí vzájemnou pomoc po volbách. Nejsou u nich důležité myšlenky, dosažené výsledky a chuť pracovat, ale jen a pouze loajalita k zavedeným praktikám politických vazeb a struktur. Ti co nabízejí myšlenky, ti co něco dokázali, ale nechtějí politikařit, nechtějí sněmovat mimo sněmy, nemají potřebu být zavázáni nepolitickým strukturám ekonomické lobby, ti jsou odstaveni.

Důsledek je znám. Přirození lídři se buď zcela stáhnou nebo působí mimo stranické struktury. A v politických stranách dostávají (sami si uzurpují) vliv lidé, pro které je politika pouze prostředek k dalšímu prospěchu, politika pro ně není cíl.

Demokracie se buduje dlouho, rychle však o ni můžeme přijít. Odpovědnost leží zejména na tradičních politických stranách, na jejich členech. Čím déle budeme svalovat vinu na druhé, na politické špičky, tím bude demokracie více ohrožena. Členská základna tradičních politických stran si musí přiznat svůj díl viny a hlavně se musí ponaučit a přestat politikařit již na těch nejnižších stranických postech.