Pracovní podmínky dnešního světa

Motto "Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem." (Kazatel 3 - 5, Práce, 4.4)

Při své práci se toho dost dozvím. Mí klienti či studenti mi toho řeknou dost, abych si mohla udělat představu o tom, jakou podobu má dnešní život. A sem patří i pracovní podmínky, jež jsou v některých firmách vskutku otřesné.

Učím jednu velmi hezkou, subtilní a jemnou ženu, které může být něco po čtyřicítce. Podle toho, co mi ze svého života sdělila, vím, že se s ní osud příliš nemazlil. Vysokoškolačka se třemi syny, z nichž jeden se narodil jako těžce handicapovaný. Musela s ním zůstat doma a několik let se mu věnovat. Tím ztratila kontakt s prací, předtím učila na střední škole, kam už se nemohla vrátit. Proto vzala za vděk práci, již nabízí jedna velká zahraniční firma, jejíž majitel je pravděpodobně nejbohatším mužem na světě. Firma má svou pobočku i u nás. Vzhledem k tomu, že tamní pracovní podmínky jsou více než svízelné, nedá se divit, že v ní dochází k velké fluktuaci. Noví lidé přicházejí, neb se nechají nalákat masívní reklamou, aby záhy prozřeli a viděli, že se ocitli někde, co připomíná galeje. 

I moje studentka ochutnala práci galejníka. Pracovala u pásu, z něhož měla snímat objemné balíky. Sama velmi drobná měla za své kolegy muže vzrůstu doslova obřího, kterým nebylo zatěžko balík zdvihnout. Ale i oni se raději vyhýbali vzít těžký balík, místo něj popadli ten lehčí a objemné kousky nechali ženě. Když ta si třeba odběhla na toaletu, už tu na jejím místě postával dozorce ve věku cca dvaceti let, jenž jí po jejím návratu vyčinil, že odbíhá od práce. Ona ve věku jeho matky, on věku jejího syna. Zatímco ona mu vykala, on jí tykal, aniž by mu k tomuto dala souhlas. I když šlo o nadřízeného, není společensky vhodné, aby mladší muž tykal starší ženě, když mu tato k neformálnímu projevu nedala souhlas. Krom tohoto mi žena rovněž popsala, jak to vypadalo se svážením zaměstnanců do práce a zpět domů. Svážel je firemní autobus, jenž zajíždí do různých měst. Když přijel, lidé se k němu vrhali jako hladový dav, ženě to vše připomínalo scény z dokumentů o druhé světové válce, v níž byli nepohodlní odváženi ve vagónech pro dobytek do koncentračních táborů. V tomto případě se nejedná o žádný koncentrák v pravém slova smyslu, ale způsob, jak se v této zahraniční firmě nakládá s lidmi, je přinejmenším ohavný, postrádá jakoukoli důstojnost. Proto tam lidé nevydrží pracovat a raději odcházejí.

Učím také lidi z Ukrajiny. Od nich se dozvídám o tom, jak jsou někteří lidé u nás diskriminováni. Nemusí jít jen o lidi s jinou barvou pleti. Pokud jde o přístup k lidem z Ukrajiny, v některých firmách se spoléhá na to, že Ukrajinci příliš nerozumí česky, že budou vděčni za všechno, co se jim tu předhodí. Můj klient mi vyprávěl o zkušenosti s jednou českou firmou, která mu slíbila 160 Kč na hodinu, když bude u ní pracovat. Šel tedy podepsat smlouvu se svým ukrajinským kolegou, ale oba muži byli velmi překvapeni, když zjistili, že je ve smlouvě místo 160 Kč uvedena jiná částka, pouhých 130 Kč. Když se oba bránili, bylo jim sděleno, že mohou být rádi, že na Ukrajině by si nikdy takové peníze nevydělali. Zaměstnankyně firmy jim vyhrožovala, že pokud do práce nenastoupí, zavolá na ně policii.

Když jsem jako dítě viděla film Moderní doba s Charliem Chaplinem z roku 1936, velmi jsem se tomu smála. S odstupem času to vše vidím jaksi jinak. Doba se posunula, od filmu uplynulo osmdesát dva let, ale má svou platnost i nadále. Film je v podstatě obžalobou proti nehumánním pracovním podmínkám, kritizuje automatizaci lidského života. Píše se rok 2011 a my tu něco takového máme i v naší zemi...