O cenzuře

Motto "Stranit někomu není dobré. Leckdo se proviní pro skývu chleba." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 28.21)

Cenzuru si můžeme vysvětlit jako dozor či dohled, může se jednat o úřední zkoumání všeho, co je určeno ke zveřejnění. Kdo zažil vládu komunistů, ví, o čem hovořím. Soudruzi byli v oblasti cenzury přímo specialisté. Možná si byli vědomi toho, že jejich ideologie, jejich propaganda, jsou něčím, čemu nemusí každý uvěřit. A tak se činili. Není v životě nic horšího než aktivní blb. A mezi soudruhy se jich našlo bezpočet. Hovořím v minulém čase, přítomný může být rovněž na místě.

Normalizace byla dobou pro můj národ velmi špatná. Rudí za vším viděli rozvraceče svých leninských myšlenek. Jen považte. Učitel výtvarné výchovy na základní umělecké škole. Přijde inspekce. V kabinetě visí portrét našeho "velkého státníka" Gustáva Husáka. A pod ním na poličce je vycpaná husa coby vyučovací pomůcka. Jakmile toto inspektor uzří, má důvod, aby učitele pranýřoval. Jak může vystavit vycpaninu pod portrétem našeho VIP komunisty. Husička se musí odporoučet kamsi do depozitáře. Aby ji děti malovaly, to si jeden koledoval, že bude propuštěn a horko těžko bude hledat uplatnění na pracovním trhu, o němž rozhodovali komunardi.

Gustáv Husák neměl radostný osud. Padesátá léta, k tomu můžeme přiřadit i jeho rodinný život. První manželka jej podváděla, jeho druhá manželka tragicky zemřela při havárii vrtulníku, když ji ten do nemocnici převážel. Kdo si rád v době normalizace zazpíval národní píseň Letěla husička..., mohl být považován za rozvraceče komunistických idejí, neb si toto mnohý soudruh spojil se smrtí komunistické první dámy,( spíš bychom měli říkat první soudružky). Proto žádné prozpěvování o husičce, která nikam nedoletěla. A co takové brněnské divadlo Husa na provázku? V názvu husa být nesměla, nesouzněla s tím, co si soudruzi přáli. 

Zakázaní autoři, filmy v trezoru, zákaz činnosti některým hercům či likvidace inteligence, tím se nechvalně podepsala vláda komunistů na našem myšlení. Místo Kundery, Škvoreckého, Lustiga a dalších spisovatelů na indexu jste si mohli v knihkupectví zakoupit sebrané Leninovy či Brežněnovy spisy. Kdo by o něco takového stál? Samotní soudruzi? Možná ano, možná ne. Ve včerejších zprávách jsme se dozvěděli, že zemřel kameraman Stanislav Milota, jenž se rovněž stal nepohodlným pro komunistické myšlení. Zdokumentoval srpnovou okupaci 1968 nebo pohřeb Jana Palacha. To se komunistickým cenzorům líbit nemohlo  Jeho žena herečka Vlasta Chramostová zažívala něco obdobného, i jí soudruzi nedovolili hrát..

Běžná hodina literatury na gymnáziu v 80. letech. Probíráme dobu pobělohorskou, hovořím o cenzuře a vidím, že se někdo hlásí. Petr. Ptá se mě, zda je u nás cenzura. Jako bych dostala palicí do hlavy a já si říkám, proč se mě ptá, když to každý přece ví. Že žijeme v zemi, v níž cenzura drží pevně otěže. Třída ode mě očekává odpověď. Neumím lhát, to jsem nikdy neuměla, proto říkám, že tu cenzura být musí. Když žijeme v třídní společnosti, v níž vládne diktatura proletariátu. Mám strach. Mám strach, že na mě někdo nabonzuje, že jsem připustila cenzuru. o níž se ve sdělovacích prostředcích nemluvilo ani nepsala. Ale říci jsem to musela, doma mě učili, že lhát se nemá. A tak jsem nelhala. Naštěstí nikdo z mých studentů nechodil na mě donášet. 

Jedinec, jenž má zapotřebí kontrolovat jednání a myšlení lidí, je jedincem s nedostatečným sebevědomím a velkým mindrákem. Zpravidla toto dotyčný nemusí o sobě ani vědět, přesto se může podvědomě cítit nejistý, což kompenzuje diktátorstvím. A to šlo komunistům úplně nejlépe. Diktovat, řídit, nesnést,jakoukoli kritiku, mstivost, likvidace těch, kteří názorově nesouzněli. Proto se tolik cenzuře dařilo.

Dalo by se ve výčtu toho, co se smělo a nesmělo za soudruhů pokračovat, jenže se mi nechce. Myslím si, že toho bylo dost, a když jejich nadvláda skončila, radovali se všichni ti, kteří nepotřebují, aby byl jejich život někým řízen. Bohužel jsou mezi námi jedinci, kterým komunistické chlívečky, v nichž dostávali krmivo a nemuseli nic rozhodovat,( vše bylo přece řízeno z Moskvy), vyhovovalo, protože nést vlastní zodpovědnost za svůj život a být disciplinovaný není pro každého. 

Naše současná demokracie? Toť otázka s velkým otazníkem. Už neučím českou literaturu, mohu být tedy ušetřena dotazu, zda si myslím, že u nás existuje ještě cenzura. A měla-li bych si jen sama sobě odpovědět, musela bych konstatovat, že se tu stále něco obdobného děje...