Interrupční komise

Pojďme si vyprávět příběh mladé ženy, které se stalo neštěstím, že se narodila v komunistickém Československu, v němž panovala zvláštní pravidla pro všechno. I pro interrupci

Motto "Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne." (Kazatel 3 - 5, Samota, 4.9, 4.10)

Pavla Sedláčková. Kterému klukovi by se nelíbila. Byli do ní udělaní snad všichni z města. Jenže její panenské srdce zahořelo láskou k dýdžejovi Frantovi, který přijížděl do našeho města každou středu. Aby nám pustil hity z Luxembourgu, což byla radiová stanice, kterou jsme doma horko těžko naladili. Abychom mohli slyšet Beatles, Rolling Stones, Black Sabbath, Slade, abychom při téhle hudbě mohli snít. Snít o něčem lepším. Jako byl dýdžej Franta z Prahy. My holky z bezvýznamného města jsme snily o Frantovi z významného města. O klukovi z Prahy. O Frantovi, jenž uměl hrát na naše dívčí srdce písničkami. A nejen jimi. A Pavle se poštěstilo, že jí to poprvé udělal na zadním sedadle svého žigulíka. Ani mu nestačila říci, že ještě neměla žádného kluka, vše se odehrálo v takové rychlosti, že byl Franta zaskočen malou skvrnou od krve, jež po jejich spojení zůstala. Naštěstí mělo auto jen koženkové sedačky, krev se dala setřít a mohlo se jet dál. Dál za novou panenskou blankou, těch bylo mezi náctiletými slečnami bezpočet. Blanky na Frantovým diskotékách. I tak jsme se daly nazvat. V každém městě se našla ta, která mu dala. Dala poprvé.

Z Pavly se stala hezká mladá žena a ve svých devatenácti nastoupila jako kulturní referentka na národním výboře. Kolektiv vesměs ženský, tudíž se tam odehrávala závist, když k tomu přidáme pletichy šéfové Jaruny Hrdlíkové, můžeme konstatovat, že se tam nepracovalo nejlépe. Zvlášť ženě, která přitahovala oči mužů. A tou byla Pavla. Jaruna ji nenáviděla od prvního okamžiku a mohla si k ní dovolit cokoli. Vždyť její choť zastával místo tajemníka pro zemědělství na Okresním výboru KSČ. Hrdlík nerozuměl ničemu, leč legitimace komunistické strany mu otevřela dveře k tomuto výnosnému místu. Nejen peníze, ale i úplatky ve všech možných podobách zvyšovaly rodinný rozpočet Hrdlíkových. Mohli si dovolit to, co většina populace nemohla. Nakupovat v Tuzexu, jezdit na zahraniční dovolené na Západ, bydlet v domě po emigrantovi Slavíkovi, jenž emigroval v září 1968. Raději než rudé peklo zvolil nejistou vyhlídku v Kanadě.

Pavla se velmi zamlouvala akademickému malíři Plíhalovi. Ten byl již ženat, a aby uživil svou ženu a dvě děti, vzdal se svého povolání na volné noze, vstoupil do KSČ a začal učit na umělecké škole. Bez stranické legitimace by byl nucen živořit, protože nikdo neměl zájem o jeho abstraktní obrazy. Takhle rubajícího horníka v dolech či bratrské objetí Klemy Gottwalda se soudruhem Stalinem to by bylo něco jiného. Ale mazanice, jež byly vzdálené pracujícímu lidu, nikdo nechtěl. Plíhal tedy učil, každodenní rutina jej škrtila a on potřeboval změnu. Změnu, o níž by nikdo nevěděl. Ženy jej dokázaly tolik inspirovat, jen s výjimkou manželky, jež mu zevšedněla, a on, aby se nezbláznil ze sexu bez fantazie, jednoho dne narazil na městském výboře na Pavlu. Jako dobrý signál byla skutečnost, že pracovala v kulturní oblasti. Vlnění, jež při prvním setkání s ní pocítil, jako by hlásilo, že se bude něco dít. Že se konečně vymaní z misionářské polohy, k níž se jeho choť uchylovala, když se uvolila, že spolu provedou tělesný akt. Z Pavly živočišnost jen sálala a to Plíhal potřeboval.

Z Pavly a Plíhala se stali milenci. Pavla by podotkla, že se vše odehrávalo v rychlosti, v předsíni, jež byla vstupní místností do jejího příbytku i její branky. A on utržený jako ze řetězu zpravidla ani nedorazil do ložnice, aby vykonal dílo tělesnosti. Jeho tělo, zmučené nenaplněným manželským sexem, se dokázalo uspokojit v přítmí nevelké chodbičky v poloze stojmo. Přibíhal s velkým prosíkem a žebráním, aby jej vpustila dovnitř, že už to nemůže vydržet. A Pavla se nad tímto sexuálním desperátem smilovávala. Smilovávala se tak dlouho, až jednoho dne zjistila, že se jí její měsíční cyklus vyhýbá. Antikoncepce nebyla nikterak rozšířená, proč taky, mladé ženy se chtěly rychle vdát, založit rodinu a z postele se přímo obléknout do umolousaných zástěr, aby uvařily krmi svým mužům. 

Pavla otěhotněla se ženatým mužem. Svatba nepřipadala v úvahu. Nechat si dítě jako svobodná? To by ji otec zabil. Jediné, co zbývalo, byla interrupce. Jít k interrupční komisi a žádat, aby jí byla dovolena interrupce. Komunistická strana upřednostňovala porodnost, vždyť děti byly novými nositeli idejí velkého Lenina. Pavla se ocitla v situaci, kdy musela jednat rychle. Plíhal se projevil jako zbabělec, odmítl s ní jít k interrupční komisi. Tam seděl gynekolog a spolu s ním nějaké ženy z lidu. Povětšinou ženské, které nikdo nechtěl a které se realizovaly tím, že zasedaly v interrupčních komisích. A v nich dávaly jiným ženám na odiv svou sílu. Cítily se silné a mocné, když mohly jiným ženám, jež byly v porovnání s nimi, krásnější a přitažlivější, osolit jejich chvíle sexuálních prožitků. Když rozhodovaly o tom, zda se dítě narodí či ne.

Pro těhotné ženy bylo jít k interrupční komise stejné, jako by je veřejně pranýřovali na náměstí. A aby bylo pokoření úplné, nad dveřmi interrupční komise visel velkými písmeny název INTERRUPČNÍ KOMISE. Některé ženy přicházely se svými manželi, což ale na potupnosti této situace nic neměnilo.

Pavla sedí na chodbě národního výboru, kde má tato komise svou kancelář. Naštěstí tu není sama. Je jich tu ještě dalších pět. Když se rozhlédne kolem sebe, vidí starou Třešňákovou. Ta vypadá na takových šedesát, ale zřejmě jí musí být méně. Jinak by tu neseděla. Třešňákovi bydlí o ulici dál. Dětí jako smetí, Třešňák věčně v kriminále a bába rodí jako o závod. Dává se do rozhovoru s mladou vyjukanou dívčinou, ta jediná je ochotná s ní hovořit. A tak se celou chodbou nese, že je stará Třešňáková na smrt nemocná a nemůže si dovolit dvanácté dítě. Ono stačí těch jejích jedenáct, kteří plní lavice místní pomocné školy. Jeden větší hlupec než druhý, není se vskutku co divit, když byli zplozeni v alkoholovém opojení.  A teď tu bezzubá Třešňáková sedí na lavici s dvanáctým outěžkem. Pavle to nedá, aby se neusmála. Na chvilku jí stará Třešňáková pomůže zapomenout na pokoření, jež tu zažívá. Sedne si pohodlněji, rozhlédne se po chodbě a strne. Právě tudy prochází muž, jenž se jí tolik líbí. Moc o něm neví, jen to, že se nedávno přistěhoval odněkud od Trutnova a dělá v místní továrně. Občas jej ráno potkává, když jde do práce. Jejich pohledy hovoří za vše. Jeden druhému se líbí. Zatím se jen zdraví a Pavla v sobě chová naději, že ji její idol jednoho dne osloví. Jak se k ní přibližuje, cítí, že se jí hrne krev do obličeje. Je celá rudá snad i na zadku. On ji spatří, zpomalí, pozdraví a nedá mu to, aby se nezeptal "Dobrý den, co tady děláte?" Pak se podívá na ceduli, pod níž jako na potvoru Pavla sedí. I na něm je znát jistý údiv a nemilé překvapení.

A aby pohany a ponížení nebylo málo, ani Pavlina šéfová Jaruna nelenila, aby nevypátrala, proč její podřízená nečekaně onemocněla. Využila svého vlivu jako manželka významného soudruha, obtelefonovala polikliniku a nemocnici, až nakonec zjistila, kde Pavla je. A s velkou radostí tuto novinku zatelefonovala Pavlině otci. Kdepak soudruzi, ti si uměli žen vážit, a jak pečovali o soudružské vztahy na pracovišti. . Pavle se nikdy nenaplnily iluze o neznámém muži z Trutnova, jenž ji poprvé oslovil, když seděla před dveřmi interrupční komise. Její otec se nikdy ani slovem nezmínil o telefonátu, jehož se mu od nadřízené jeho dcery dostalo. Snad jako jediný si zachoval v celé nedůstojné situace svůj rozum i nadhled.