Domácí vězení může být jedním z trestů, jak potrestat dítě, které neposlouchá. V případě pubertálních dítek nutno počítat s tím, že vás mohou obelstít
Motto "Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno." (Píseň písní, Zrod lásky, Touha, 1.2)
Domácí vězení. Kdo by je z vlastní zkušenosti neznal. I tak se dá potrestat zlobivé dítě. Nejvíc dávají rodičům zabrat děti v pubertě. Zoufalý rodič kolikrát pochybuje, zda to monstrum, které před ním stojí a štěká, opravdu zplodil on. Vždyť on nikdy nic takového rodičům nedělal.
Představme si, že jsme maminkou čtrnáctileté dívky. A ta dává pěkně zabrat. Hned jak ráno vstane, začne její poštěkávání, nic jí není vhod, a chcete-li jít do koupelny, máte zkrátka smůlu. Koupelnu vaše dcerka velmi ráda okupuje, aby se tam zkrášlila. Že si holí nohy, už se stalo běžnou praxí, ale proč si po sobě neuklidí spoušť, je nadlidské jí vysvětlit. Dcerka bere za samozřejmost, že se v rodině nachází sluha, jenž bude uklízet vanu plnou chlupů. Ale to by ještě šlo.
Před dvěma týdny zmizely doma peníze. Několik tisíc. Jediná podezřelá se jeví právě vaše pubertální pometlo. Nejprve zatlouká, až nakonec vyjde vše najevo. Chtěla přilepšit chlapcům, kteří pocházejí ze sociálně znevýhodněných rodin. Zvládnout takovou situaci jako rodič není vůbec jednoduché, musíte vynést verdikt, jak dceru potrestat. A tím je domácí vězení. Žádné vycházení ven, ze školy rovnou domů, jste přesvědčeni, že se účinek trestu naplnil.
Sobota večer a vy jdete s manželem do společnosti. Doma zůstává trestanec v podobě vaší dcery samaritánky, štěstí, že žijete v rodinném domě spolu s rodiči. Ti bydlí v přízemí. A jejich přítomnost je dostatečnou zárukou, že dcera nevyužije příležitosti někam vyrazit.
Domů se vracíte kolem půlnoci, lehce ovíněná, ale přesto. Máte pocit, že cítíte cigaretový kouř. Nikdo doma nekouří, odkud by mohl být? Ale než se znepokojovat tím, že by cigaretový kouř měla na svědomí vaše dcerka, raději jdete spát. A spíte jako dřevo. Nedělní ráno. Opět cítíte kouř a to už nechcete nechat jen tak být. Vyrazíte směrem pokoj vaší dcery. Otevřete dveře a zůstanete stát celá užaslá. Dcerka sedí na posteli a vedle ní její idol. A ten, aby si dodal patřičné mužnosti, pokuřuje drahou cigaretu. Hlavou vám šrotují myšlenky, máte pocit, že toto je scéna z filmu. Kdyby šlo o komedii, smála byste se, protože by taková scéna byla nesmírně vtipná. Jenže se nejedná o komedii, jedná se o další epizodu ze života vaší dcery, s níž hormony tak mlátí, že se divíte, že ji ještě nepoložily.
"A ven!", křičí váš manžel a ukazuje kouřícímu výrostkovi dveře. Ten zbaběle uteče. Nastává výslech trestankyně. "Ale já jsem přece nic neporušila, byla jsem doma," říká s tváří neviňátka. V duchu musíte přiznat, že má pravdu, ale navenek hřímáte. Uvědomujete si, že potrestat dítě domácím vězením musí mít i další podmínky. Třeba hlášení návštěv. A na to jste zapomněli, proto milý vaší dcery vylezl do jejího pokojíku po hromosvodu, aby mohl být s ní. Romeo a Julie. I to vám vytane na mysli, kdysi jste toto klasické dílo viděli v Národním divadle a velmi se vám líbilo. Jenže nechcete zažít něco podobného ve svém životě. Nechcete, aby se vaše dcera stala novodobou Julií, proto musíte upřesnit trest domácího vězení, jinak bude hrozit, že vás dcera opět přečůrá...
