Když se lidé zmítají v zajetí různých mýtů, protože nejsou profesionálové a nevěnují se dané problematice každodenně, dá se to pochopit. Často pak tápou a spoléhají se právě na ty profesionály.
Je s podivem, kolik lidí pracuje jako účetní, věnuje se účetnictví profesionálně a přitom má základní neznalosti. Když se lidé zmítají v zajetí různých mýtů, protože nejsou profesionálové a nevěnují se problematice účetnictví a daní každodenně, dá se to pochopit. Často pak tápou a spoléhají se právě na ty profesionály. Když ale svou práci neovládají ti, kteří se tím živí, pracují jako účetní profesionálně a nechávají si za to zaplatit, je to problém. A rozhodně to není nic výjimečného. Takových mýtů, kterými se nechávají unést podnikatelé, úředníci i profesionální účetní, je celá řada.
1. mýtus
Na faktuře musí být podpis a razítko. Skutečně se ještě dneska najdou účetní, které posílají faktury poštou, protože jejich účetní program sice vyexportuje fakturu do pdf., ale oni trpí pocitem, že ji musí vytisknout, orazítkovat a podepsat. Když ji pak naskenují a pošlou mailem, už se nejedná o originál účetního dokladu, a tedy ji pošlou poštou. A přitom stačí tak málo: přečíst si náležitosti účetního, popř. daňového dokladu. Zjistíte, že o razítku tam není ani čárka a podpis toho, kdo fakturu vystavuje, také potřeba není.
2. mýtus
Zaplatili jsme účastnický poplatek na konferenci, potřebujeme fakturu. NEPOTŘEBUJUETE! Faktura je ustálený pojem, který ovšem nemá v naší legislativě žádnou oporu. Jde o typický účetní doklad, kterým zpravidla dodavatel sděluje odběrateli výši dluhu a další údaje s tím spojené, tj. termín splatnosti, způsob platby atd. Je to dokument, který má dobrou vypovídací hodnotu a jeho používání je zcela běžné. Není ale ničím nenahraditelným. Sdělit odběratel informace, které se v jiných případech sdělují na faktuře, je možné i jakkoliv jinak. U konferencí to bývá zpravidla pozvánka, program, organizační pokyny, výzva, či pokyny k zaplacení účastnického poplatku apod. Je zcela lhostejné, jakým způsobem vám odběratel sdělí potřebné údaje, podstatné je, že je máte a že na základě nich můžete provést platbu a zdokumentovat oprávněnost výdaje.
Podobně to bývá u platby členských příspěvků. Některé organizace tvrdošíjně vyžadují fakturu i u platby členských příspěvků. Přitom výše ČP a způsob platby je vždy dán nějakým schváleným dokumentem, např. stanovami, usnesením nějakého orgánu, interní směrnicí apod. Zdokladovat oprávněnost výdaje bývá tedy snadné.
3. mýtus
Říkala to daňová poradkyně. Mám papír – jsem odborník, nemám papír – nejsem odborník. Slovo „odborník“ už pomalu ztrácí svůj původní význam, protože se množí odborníci na kdejaký nesmysl a jejich „odbornictví“ není často ničím podložené. A tak máme odborníky na gender, na migraci, na neziskové organizace, na genderovou lingvistiku, na průřezová témata ve školách, na evropské hodnoty, dezinformace v médiích apod. Ale účetnictví a daňová problematika je skutečně odbornost, které se člověk musí naučit, a skutečný odborník toho musí opravdu hodně vědět, popř. vědět, kde to najít a s mnohými problémy si poradit. Jenže taková účetní a daňová odbornost nevyžaduje pouze klasické vzdělání, tj. SŠ, či VŠ ekonomického směru, ale především cílené a soustavné vzdělávání. A tak máme daňové specialisty, kteří jsou původním povoláním právníci, technici nebo třeba i zemědělci. Podstatné je co umí a zda to stále umí. Je ale s podivem, jak se stále více věří lidem, kteří získají potřebný „papír“ nežli těm, kteří se dané problematice soustavně, intenzívně věnují. Při různých debatách můžeme často slyšet typický argument: „ale říkala to daňová poradkyně a ta to musí vědět“. NEMUSÍ! Zkoušky daňového poradce rozhodně nejsou jednoduché, ale jsou jednorázové. Vezmeme-li v potaz, že se daňové zákony mění třeba i 6x do roka, může být i skvělá daňová poradkyně za pár let, pokud se neudržuje ve formě, naprostým laikem.
4. mýtus
Daňový poradce „za všechno ručí“. Ne, ne, za „všechno“ ručí podnikatel. Mnoho podnikatelů si myslí, že se vyviní z odpovědnosti před finančním úřadem, pokud si najme daňového poradce. Spoléhají na to, že v případě problémů, tedy doplatků a pokut, nastrčí najatého daňového poradce, jako odpovědné osoby a má vystaráno. Před zákonem je ale odpovědný vždy podnikatel, resp. statutární orgán. Pokud chybu způsobí daňový poradce, je samozřejmě možné škodu po něm vymáhat, ale naprosto stejně je možné ji vymáhat i po účetní, či ekonomce. Jen je třeba odpovědnost smluvně ošetřit.
5. mýtus
Máme levnou účetní, ušetříme. MOŽNÁ! Práce účetní je náročná a to jak časově, tak i co do znalostí, vědomostí a hlavně zkušeností. Přesto se této profesi věnuje i mnoho lidí, kteří uvedené předpoklady nemají. Často můžeme slyšet od různých podnikatelů typickou větu: „Ty papíry mi dělá manželka“. Těmi papíry ale myslí často i účetnictví. Pokud je manželka odborníkem a účetnictví umí, je to samozřejmě logické a praktické. Pokud ale ty papíry dělá manželka jen proto, že chce pan podnikatel ušetřit na účetní, může mít problém. Možná ne hned, ale později téměř určitě.
Kvalitní účetnictví, které má dobrou vypovídací hodnotu, si žádá kvalitní účetní. Kvalitní účetní je třeba dobře zaplatit. A i když je kamarádka jinak prima, pokud účetnictví neovládá, prokáže vám medvědí službu, když vám vyhoví a na vaše účetnictví se za nízký honorář vrhne.
Tou horší variantou je pak situace, kdy si podnikatel najme sice kvalitní účetní, ale ta se opravdu věnuje jen účetnictví. Většina firem si ale nevystačí jen s účetní, potřebuje ekonoma, popř. finanční řízení. Je mnoho podnikatelů, pro které je jediným ukazatelem prosperity firmy částka na běžném účtě a pak to může být zlé.
