Slib

„Slib, že na mě nezapomeneš!“  „Truhlíku můj malej, co tě to napadlo? Přísahám!“ „Tati, já tady bez tebe nevydržím“ „Něco ti dám, abys na mě myslela.“

„Ukaž!“

„Počkej," směje se muž a schovává cosi za zády. „Otevři to, až budu pryč!“

Zasype dětskou tvář drobnými polibky a vtiskne jí do ruky krabičku v balicím papíru se srdíčky. Potom ji jemně odstrčí, šeptne ahoj, nasedne do auta a zmizí za zatáčkou.

Hubená světlovláska v letních šatech stojí na kraji chodníku, snaží se dohlédnout za ohyb silnice a ze setrvačnosti mává. Vtom si uvědomí, že není komu a váhavě spustí ruku dolů, otočí se a rozběhne k domu. Nahoru do pokojíčku bere schody po dvou, dopadne na postel a nedočkavě strhává papír z kostky kartonu, ve kterém je to překvápko. Chvilku zápasí s lepicí páskou, konečně odklopí víčko a pod ním objeví to, v co tajně doufala - vysněnou křišťálovou kouli.

Rozzářeně se natáhne pro mobil a jakmile se ozve známý hlas, překotně do něj zakřičí: Dík, tati, dík!" a vyšle do éteru mlaskavou pusu. Pak vytáhne z krabičky tu průhlednou věc, o které se jí mockrát zdálo a prohlíží si ji ze všech stran. A přitom jakoby zdálky vnímá rozmrzelý hlas z kuchyně, který ji stále volá a pořád něco chce - aby šla obědvat, večeřet, dělala úkoly, okamžitě šla spát.

„Jo, já tě slyším!" odpoví a je jí jasné, že volání nepřestane, dokud svůj nový poklad neschová a nesejde dolů. 

„Co říkal táta?“ zeptá se matka a roztržitě si na čele přihladí vlnku vzpurných vlasů, stejných jako má ona.

„Kdybys tam byla, tak bys to věděla!“

„Takovým tónem se mnou nemluv!“

„Au! Nesahej na mě,“ chytí se za tvář, zrudlou od facky, „nebo nebudu mluvit vůbec!“

„Jenom to zkus! Já nejsem táta, aby sis dovolovala a ještě se urážela!“

Utře si oči, vyběhne nahoru, bouchne dveřmi a zamkne. Potom nakoukne pod postel, párkrát zašmátrá ve tmě a na prstech se jí zachytí chomáč prachu, který se jí nechtělo luxovat, protože stejně není vidět! Nakonec vytáhne plastovou bedýnku, kde schraňuje cenné věci a ve které ode dneška kraluje skleněná koule.

Zadívá se do ní tak upřeně, až se jí dělají mžitky před očima. Jé, ono to funguje! Nejasné obrysy se stávají čitelnější... a už poznává tátu, jenže pořád nemůže rozeznat postavu naproti němu. On a ta osoba spolu sedí u stolu, možná v restauraci, šermují rukama a něco si povídají. Nebo se hádají?

„Oběd!“ ozve se přímo za dveřmi. „Pojď jíst, ať se před lidma nemusím stydět, že jsi tak hubená! Stejně si všichni myslí, že nevařím.“

„Nemám hlad!“ křikne a je rozhodnutá trucovat do večera.

„Jak chceš! Prosit tě nebudu!“ říká zklamaně matka a odchází.

Slyší šouravé kroky na schodech a snaží se nanovo soustředit. V kouli se zase objevují ty postavy, nalévají si z lahve a tentokrát ví naprosto jistě, že se dohadují, protože jejich pohyby se zrychlují a gesta jsou útočnější.

Nechápe, proč se jí najednou zatočila hlava. Je možné, že v tom vedru usnula a probudilo ji až obvyklé volání k večeři? Vlastně ne obvyklé, spíš překvapivé, protože dnes vyšla matka podruhé nahoru až k jejímu pokoji.

„Nikam nejdu! Je mi blbě a ležím!“ odpoví schválně potichu.

„Nelži! Dobře vím, že je to kvůli tátovi!“

Na schodech doznívá ukřivděný klapot pantoflí a ona má aspoň na moment klid. Zvedne se a očima hledá kouli. Nikde ji ale nevidí! Poplašeně se rozhlíží, pátrá na podlaze a vtom ji zahlédne u nohy postele. Asi se skutálela, když tak náhle a podivně usnula. Popadne ji a zkoumá, jestli je celá. Sláva, nic se jí nestalo!

Po chvíli uvnitř zahlédne otcovu tvář a rty, které pořád dokola opakují jediné slovo nebo slabiku. MÁ-MA...? Má jí to povědět? Ne, vždyť věštění nevěří! Nechápe, že dva lidi můžou být spojení, jako když skypujou. Je jí to k smíchu!

Dostane strach, že se tátovi něco stalo. Co když ho unesli? Nebo ho vydírají? Napadají ji různé možnosti ze všech kriminálek, co četla nebo viděla. Máma se taky jednou zmínila o černejch kšeftech, ale zakázaný věci by táta přece nedělal! I když... Sám přece říkal, že v podnikání je možný cokoliv! Nemá mu radši zavolat?

Hluboko ponořená do úvah neslyší spěšné kroky v předsíni, teprve až to bušení na dveře.

„Otevři proboha! Ve zprávách dávali, že na tátu stříleli kdesi v garáži. Neřekli jméno, ale poznala jsem ho, zachytila ho kamera.“

„Jenom se oblíknu!“ zalže a obavou jí přeskočí hlas.

„Rychle, prosím tě! Musíme zjistit, kde leží!“

Navzdory matčině prosbě nespěchá - bojí se a oddaluje ten moment, kdy se dozví pravdu. A zdá se jí hrozně divné, že je matka tak rozrušená. Vždycky si myslela, že jí na tátovi moc nezáleží. Ale jakmile sejde dolů, matka je zase sebejistá a vítězně oznamuje:

„Už všechno vím! Ještěže máme zvědavý sousedy! Volala Bláhová, že u nich táta leží na áru. Tak nestůj a jedem!“

Za plentou v šeru mezi hadičkami a přístroji ho skoro nepoznala. Bledý a bez energie jí připadal jako z vosku a přesto, že sestra ujišťovala, že bude v pořádku, napjatě sledovala, jak dýchá. Dnes od nich odešel. Asi mu na ní moc nezáleželo, jinak by zůstal a nechodil za někým, kdo je tak nebezpečnej! Rozhodně na ni nemyslel tolik, jak ona na něho! Už v autě na ni zapomněl, přestože slíbil, že ne! Ani jí nezavolal!

Přišla si sama a opuštěná a úplně přeslechla, jak matka nezvykle tiše říká:

„Miriam, musíme jít!“ a vzápětí: „Pojď, Mimi!“

Vyburcovala ji až sestřina udivená poznámka:

„Aha, tak to je tvoje jméno! Lámali jsme si hlavu, co říkal tatínek, když ho sem přivezli. Bez přestání totiž opakoval dvě slabiky: ,MI-MI!'“