Nedávno nás třikrát za sebou okradli, vždycky v noci. Poprvé utrhli několikametrový okap tak tiše, že jsme je při sledování televize ani neslyšeli. Zůstalo po něm prázdné místo a tak jsem zavolala známému a poprosila ho o pomoc.
Jeho dotaz, jestli má koupit plastovou rouru - nejlépe oranžové barvy, jsem považovala za vtip. „Vyloučeno, jedině měděnou, jak by to proboha vypadalo“, řekla jsem. (Později se ukázalo, že normálně uvažující osoba si dnes žádný kov na střechu nedá!) Obstaral tedy starší měděnou troubu a vzniklá škoda - i když prý ne dost velká na jednání s pojišťovnou - byla odstraněna.
Druhý den v poledne jsem vyhlédla z okna a uviděla cizího člověka, jak obchází dům a zálibně si prohlíží staronový dešťosvod. Bez sebemenšího zaváhání prohlásil, že přišel otevřenou brankou (vždycky ji zamykáme) a hledá jakousi stavební firmu. Na chvíli jsem mu dokonce uvěřila (občas bývám naivní), pak jsem se osmělila za ním vyběhnout, ale beze stopy zmizel.
Rozhodla jsem se tedy celou událost ohlásit na místní policii. Při sepisování protokolu mne ujistili, že jde o běžnou a prakticky neobjasnitelnou záležitost, pokud pachatele nechytíme při činu (nejlépe za ruku) nebo nevyfotíme. Ale i v takovém případě se jedná o pouhý přestupek, nikoliv trestný čin. Získala jsem alespoň telefonní číslo - pravda s upozorněním, že se na ně nedá vždy dovolat, protože policisté bývají v terénu.
Doma mne obvinili z nedostatku duchapřítomnosti. Proč jsem na muže nekřičela, aby se neodvážil vrátit? Co když se objeví znovu?
Tu noc jsem uléhala s obavami ze zlodějova comebacku, ale s odhodláním, že tentokrát ho přistihnu. Měla jsem neklidné spaní, ze kterého mne vytrhl až lehký venkovní šramot a těžký skok mého muže z postele. Byla tma, ale přesto jsme stačili zahlédnout obrysy delikventů, mizejících s dalším okapem.
Bleskově přivolaní policisté obhlédli inkriminované místo, podrobně nás vyzpovídali, bezvýsledně rekognoskovali terén, vše zdokumentovali a odešli. Potom jsme sepsali druhý policejní protokol.
Na domě ještě zbyly okapy, které bylo třeba uhájit a proto vzal můj rozhněvaný muž věc do svých rukou. Následující hodiny jsme pod jeho vedením číhali na lupiče jako v kriminálním filmu, rozčilením jsme usínali, budili se a znovu usínali. Teprve k ránu jsme zaznamenali úspěch a zahlédli na zahradě dvě postavy, dávající si znamení.
Manžel přešel bleskově do útoku a začal vandaly častovat nevybíravými slovy. Nijak je to však nezneklidnilo, jen znechuceně mávli rukou a dokončovali v klidu akci. Rozlícený choť tedy popadl domácí telefon, ale poněvadž ho za posledních deset let ani jednou nepoužil (volá pouze z mobilu), nedokázal si některá tlačítka podmanit. Proklel tedy přístroj a vyrazil v trenýrkách do chladného úsvitu chytit „přestupníky“.
Když se bez dechu a bez úspěchu vrátil (běžel špatným směrem), přivolaní ochránci pořádku mohli pouze konstatovat, že zmizely zbylé okapy, střecha zahradního altánu vypadá jako po vichřici a z přilehlého parku je slyšet pobavený smích. Pak jsme sepsali třetí protokol.
Škoda na domě a altánu byla odhadnuta na značnou sumu, ale pojišťovna oznámila, že smlouva neobsahuje doložku o vandalismu, takže nemáme na náhradu nárok.
Následující dny jsem žila v obavě, že se osmělení nenechavci tentokrát pokusí vniknout do domu a během manželovy služební cesty jsem raději přespala v penzionu. Nebezpečí hrozilo také o víkendu, kdy jsme museli odjet, a proto jsme najali bezpečnostní agenturu. Ani ta však nevypátrala a nedopadla zloděje, pouze omylem spustila alarm a probudila sousedy, kteří pak urychleně avizovali strážce pořádku.
Vypili bychom poslední kalíšek hořkosti do dna, kdyby…kdyby se v potemnělém příběhu nezablýsklo na lepší časy. Jak a kdy k tomu došlo?
No přece poté, co jsme napsali dopis našemu podruhé zvolenému panu starostovi. Přestože voličské hlasy momentálně nepotřeboval (bylo čerstvě po komunálkách), pozval nás na radnici a celou historku si pozorně vyslechl. A pak zařídil, aby zahradnická četa prostříhala vedlejší zarostlý park a hlídka městské policie ho na nočních obchůzkách pravidelně kontrolovala (aby se tam zloději neschovali).
Takže je možné, že na spokojenosti a bezpečnosti občanů (jako v happyendových filmech) přece jen někomu záleží. A právě pro svou zmíněnou občasnou naivitu tomu věřím.
