Okradli nás, ale blýská se na lepší časy…

Nedávno nás třikrát za sebou okradli, vždycky v noci. Poprvé utrhli několikametrový okap tak tiše, že jsme je při sledování televize ani neslyšeli. Zůstalo po něm prázdné místo a tak jsem zavolala známému a poprosila ho o pomoc.

haději Na jeho dotaz, jestli má koupit plastovou rouru - nejlépe oranžovou, jsem považovala za vtip. „Vyloučeno, jedině měděnou, jak by to proboha vypadalo“, řekla jsem. (Později se ukázalo, že normálně uvažující osoba si dnes žádný kov na střechu nedá!) Obstaral tedy starší měděnou troubu a vzniklou škodu - i když prý ne dost velkou na jednání s pojišťovnou - odstranil.

Druhý den v poledne jsem se podívala z okna a uviděla cizího člověka tmavé pleti, jak obchází dům a zálibně si prohlíží staronový dešťosvod. Bez sebemenšího zaváhání suverénně prohlásil, že přišel otevřenou brankou (přestože ji vždycky zamykáme) a hledá jakousi stavební firmu. Na chvíli jsem mu dokonce uvěřila (občas bývám naivní), pak jsem se odvážila za ním vyběhnout, ale beze stopy zmizel.

Rozhodla jsem se tedy celou událost ohlásit na policii. Při sepisování protokolu mne ujistili, že jde o běžnou, a prakticky neobjasnitelnou záležitost, pokud pachatele nechytíme při činu (nejlépe za ruku) nebo nevyfotíme. Ale i v takovém případě se jedná o pouhý přestupek, nikoliv trestný čin. Získala jsem alespoň telefonní číslo - pravda s upozorněním, že se na ně nedá vždy dovolat,  protože policisté bývají v terénu.

Doma mne obvinili z nedostatku duchapřítomnosti. Proč jsem toho cizího chlápka nezastrašila, aby se už neodvážil vrátit? Co když se objeví znovu?

Tu noc jsem šla spát s obavami ze zlodějova comebacku, nicméně s odhodláním, že tentokrát ho přistihnu. Měla jsem neklidné spaní, ze kterého mne vytrhl až lehký venkovní šramot a těžký skok mého muže z postele. Byla tma, ale přesto jsme stačili zahlédnout obrysy dvou postav, mizejících s dalším okapem.

Bleskově přivolaní policisté obhlédli inkriminované místo, podrobně nás vyzpovídali, bezvýsledně rekognoskovali terén, vše zdokumentovali a odešli.  Potom jsme na policejní služebně sepsali druhý policejní protokol.

Na domě ještě zbyly okapy, které bylo třeba uhájit, a proto můj rozhněvaný muž vzal věc raději do svých rukou. Následující hodiny jsme pod jeho vedením číhali na lupiče jako v kriminálním filmu, rozčilením jsme usínali, budili se a znovu usínali. Teprve k ránu jsme zaznamenali úspěch a zahlédli na zahradě jakési postavy, dávající si znamení.

Manžel přešel bleskově do útoku a začal vandaly častovat nevybíravými slovy. Nijak je to však nezneklidnilo, jen znechuceně mávli rukou a dokončovali v klidu akci. Můj rozlícený manžel tedy popadl domácí telefon, ale poněvadž ho za posledních deset let ani jednou nepoužil (volá pouze z mobilu), nedokázal si některá tlačítka podmanit. Proklel ho tedy a vyrazil v trenýrkách do chladného úsvitu, aby „přestupníky“ chytil.

Když se bez dechu a bez úspěchu vrátil (běžel špatným směrem), přivolaní ochránci pořádku mohli pouze konstatovat, že zmizely zbývající okapy, střecha zahradního altánu vypadá jako po vichřici a z přilehlého parku je slyšet pobavený smích. Poté jsme sepsali třetí protokol.

Škoda na domě a altánu byla odhadnuta na značnou sumu, ale pojišťovna oznámila, že smlouva neobsahuje doložku o vandalismu, takže nemáme na náhradu nárok.

Následující dny jsem žila v obavě, že se osmělení nenechavci tentokrát pokusí vniknout do domu a během manželovy služební cesty jsem raději přespala v penzionu. Nebezpečí hrozilo také o víkendu,  kdy jsme museli odjet, a proto jsme najali bezpečnostní agenturu. Ani ta však zloděje nevypátrala ani nedopadla, pouze omylem spustila alarm a probudila sousedy, kteří urychleně avizovali strážce pořádku.

Vypili bychom poslední kalíšek hořkosti do dna, kdyby…kdyby se v  pochmurném příběhu nezablýsklo na lepší časy. Jak a kdy k tomu došlo?

No přece potom, co jsme napsali dopis našemu podruhé zvolenému starostovi. Přestože voličské hlasy momentálně nepotřeboval (bylo čerstvě po komunálkách), pozval nás na radnici a celou historku si pozorně vyslechl. A pak zařídil, aby zahradnická četa prostříhala vedlejší zarostlý park a hlídka městské policie ho na nočních obchůzkách pravidelně kontrolovala (aby se tam zloději nemohli schovat).

Je tedy možné, že přece jen někomu záleží na spokojenosti a bezpečnosti občanů (jako v happyendových filmech). Aspoň si to myslím – možná právě pro svou občasnou naivitu.