Ano, syslím....Teď už jen výjimečně a mnohem míň než dřív, ale přesto mi zbyla fůra knih, které se nevejdou do knihovny a řada věcí, kterých se postupně (a kvůli vzpomínkám nerada) zbavuju.
Ale co vůbec lidi vede ke sbírání a hromadění? A co jim brání věci vyhodit?
Někde jsem četla, že nechuť vyhazovat je dědičná a může za ni jakýsi gen. Bude to asi pravda, protože podobnou averzi máme v rodině. Vzpomínám si na otcovu oblíbenou čepici, se kterou se odmítal rozloučit, a tak ji jednou maminka tajně odnesla do popelnice. To ovšem neměla dělat! Otec to vzápětí zjistil a málokdy jsem ho viděla tak rozlíceného - hned pro ni běžel a usilovně hledal, až ji objevil a triumfálně zas odnesl domů.
Pokud jde o sbírání, je asi běžné – nakonec naši předci byli sběrači. Snad každý od dětství touží po něčem, co se mu líbí a má pro něj (nebo ostatní) hodnotu. A tak se dá říct, že lidé sbírají, aby uspokojili touhu vlastnit a poněvadž jim jedna věc obvykle nestačí, začnou pomalu shromažďovat. Etikety, mince, známky, odznaky, medaile, fotografie, modely, kameny, nálepky, víčka, obaly... Prostě cokoliv. V dospělosti pak sbírání vydávají za ušlechtilou zálibu a předměty, které pečlivě vytřídili a uložili, nazývají kolekce a sbírky.
Ale pozor, teď je řeč o sběratelství a sběratelích! Jejich systematická a kategorizační činnost se totiž dost liší od kupení předmětů, jak je praktikují sběrači - hromadiči.
Ti hromadí i sběratelsky bezcenné předměty, netřídí je, nevyměňují, nepoužívají a často s nimi nemají ani kontakt. Hromadiči syslí jen tak - bezdůvodně, nebo takzvaně na horší časy (však se to bude hodit). V lepším případě věci pietně a nostalgicky skladují a svými přírůstky se moc nechlubí. Spíš je schovávají a říkají jim všelijak: zásoby, rezervy, zajímavé kousky, suvenýry, dárky, vzpomínky...
Po této charakteristice (z odborné literatury) jsem si kapku oddechla. Vyplývá z ní, že moje halda knih je taky trochu sbírka - není nahodilá a stále se k ní vracím, poněvadž obsahuje autory a díla, o které se zajímám. Ale přesto má zádrhel. Je příliš velká a není pro ni místo!
A tady narážím na vážný a společný problém sběratelů i hromadičů - nedostatek prostoru. Jakmile totiž množství věcí neúměrně naroste, příslušníci obou skupin řeší, kam je dát, aby je nezačaly utlačovat. A uvědomí si vztah, který si k nim vytvořili. Někdy bohužel tak silný, že hraničí se závislostí.
Tehdy se nabízejí dvě možnosti. Nechat se věcmi zvolna zavalit, nebo si říct, že jak se objevily, tak mohou i zmizet a dá se bez nich žít. Dokonce líp, protože uvolní místo. No, a pokud volba padne na druhou možnost, už zbývá jen "maličkost": začít se věcí zbavovat.
***
Před časem jsem objevila doporučení, jak se nestat sběračem a hromadičem. Říkalo se v něm, že než domů přineseme nějakou věc (i levnou drobnost), měli bychom zvážit, jestli ji nutně potřebujeme. A pokud ano, ať jednu starou věc hned odneseme pryč.
Snažím se tím řídit, ale... vždycky to prostě nejde!
