My a naše (pokojové) rostliny

Je zajímavé, jak se rostliny v mnohém podobají lidem. A soužití s nimi trochu připomíná partnerské a rodičovské vztahy.

Když jsem s pěstováním rostlin začínala, moc jsem o nich nevěděla. Koupila jsem si ty, které mi padly do oka... Ale jim se u mě nelíbilo! To jsem však odmítla připustit a starala jsem se o ně nejlíp jak jsem uměla (vlastně neuměla).  A snažila jsem se... a snažila... až do úplného uvadnutí  - jejich i mého.

Pak jsem pochopila, že snaha nestačí. A že kytky nemůžu přemluvit ani nutit, aby byly spokojené a prospívaly. Jsou totiž jako lidé - mají své potřeby a požadavky a vyžadují určité podmínky.Ty musím znát a nedají se příliš změnit. A zjistila jsem, že některý kytkám se u mě prostě dařit nebude. A těm ostatním musím nabídnout, co očekávají ...

Každá rostlina byt zkrášlí a zútulní. Ale nedá se o ni pečovat jen někdy. Většina kytek totiž potřebuje - stejně jako lidé - stálou péči.  A na jejich vzhledu se brzo ukáže, jestli jsme schopni (nebo ochotni) se o ně starat a máme (nebo chceme mít) na ně čas.

Každá rostlina je jiná a má rozdílné nároky... Kromě vodomilných kytiček existují naštěstí i suchomilné, okolo kterých nemusíme stále poletovat s konvičkou - například ježaté kaktusy a sukulenty. Ale najdou se i kvetoucí krasotinky, které nejsou moc žíznivé - třeba půvabné africké fialky. A orchidej stačí při dostatečné vlhkosti vzduchu zalít jednou za týden (kdo by to do té krásky řekl - vypadá mnohem náročněji!). Další  možnost je zvolit samozavlažování a květiny vést k samostatnosti - ať si „nasávají“ po svém! Ale všechny - i ty zdánlivě "bezúdržbové" - potřebují jako lidé laskavý dohled, hřejivý kontakt a pocit, že na ně myslíme.

Jsou kytky, které milují slunce a teplo, jiné chlad a stín. Existují rostliny náročné i skromné - některé potřebují půdu bohatou na živiny, jiné písčitou s oblázky. Jsou rostliny odolné vůči chorobám a nepříznivým vlivům a pak ty choulostivé... Některé kytičky chtějí venčit, jiné si víc lebedí doma. Prostě všehochuť... jako u lidí!...

S rostlinami (jako s lidmi) je v bytě veseleji, ale společné soužití není vždycky snadné. S některými si rozumím a povídáme si; jiné mě občas přehlížejí a trucují... Většina reaguje na dobré slovo, ale na některé platí, když jim připomenu, že dělám všechno, co si zamanou... Tak ať nezlobí a koukají hezky růst ... nebo půjdou z domu! (To ovšem nemyslím vážně!)

Domnívám se, že se dá na rostlině dokonce poznat, jak se daří člověku, který ji daroval... Anebo jestli si na mě vzpomněl. Například když má darovaná rostlina znenadání problémy (škůdce, choroby), obvykle se dozvím, že je dárce nemocný. Když nečekaně rozkvete, zjistím, že je v rodině radostná událost, nebo se brzy uvidíme. Mockrát se to potvrdilo a proto jsem přesvědčená, že "dálkové spojení" funguje (a věda je možná prokáže).

A pokud jde o starostlivost, dlouho jsem si myslela, že nejlepší pečovatelky jsou ženy... Omyl!...Muži jsou také skvělí pěstitelé a umějí rostlinám podstrojovat. Zrovna nedávno jsem viděla v ordinaci nádhernou liánu, která vděčila za bujný růst láskyplné péči pana doktora:..."Copak naše Adéla! Ta je pořád hladová a žíznivá... jako by nikdy nevečeřela", prohlásil.

***

A tak si nás rostliny (co se týká péče a vztahů) tiše testují!