Čas od času zahřeje a potěší zjištění, že si lidé pomáhají. A to nejen v extrémně složitých situacích, ale i zdánlivých maličkostech.
Nedávno moje malá vnučka ztratila někde na ulici plyšový kabátek. Nebyl to však kabátek ledajaký, ale talisman, hračka a „zvířátko“ v jednom. Odmalička s ním chodila spát a během dne - kdykoliv byla smutná, nejistá, nebo měla strach - přitulila se k němu a hned jí bylo líp. Ten lehce ušmudlaný kousek plyše byl spolu s dudlíkem (a rodiči) její dětská útěcha, opora a jistota.
A právě tento nepostradatelný kabátek se ztratil a nic ho nemohlo nahradit.
Nastalo usilovné hledání, vylepování plakátů se slibem peněžité odměny a pátrání po všech možných obchodech, kde takový (ani podobný) kabátek bohužel už dávno neměli. Nakonec přišel na řadu jako krabička poslední záchrany internet. A ten pomohl...
Lépe řečeno pomohla úplně neznámá paní, která si na „maminkovském“ portálu vzkaz přečetla a podařilo se jí vypátrat jediné místo, kde se dal kabátek ještě sehnat. Měla totiž podobnou zkušenost se ztrátou synovy milované hračky. Odměnu odmítla a za svou pomoc vůbec nic nechtěla. Stačilo jí, že se nějaké cizí malé dítě bude zas šťastně usmívat.
***
Když kabátek dorazil poštou, řekli jsme si, že teď jsme na řadě my, abychom nezištnou pomoc někomu oplatili. Ovšem lidí, kteří něco potřebují - zvlášť před Vánocemi, je mnoho. Pak jsme se ale náhodou dozvěděli, že nadace Jedličkova ústavu pořádá pro své děti sbírku na nový bezbariérový autobus. A bylo rozhodnuto!
