Stěžovat si na politiky je téměř národní mantra. Málokdo však pohledem psychologa a sociologa zkoumá příčiny neutěšeného stavu naší politické scény. Kdyby tak učinil, asi by zjistil, že až na drobné výjimky na ní působí ženomuži.
Kdo je ženomuž a jak je rozpoznatelný?
V žádném případě se nejedná o sexuální orientaci či transsexualitu. Ženomuž je zcela unikátní hybridní stvoření a poznáme ho tak, že vykazuje horší (i skryté) stránky obou pohlaví.
Ženomuž
se nemužsky natřásá (případně fintí a koketuje - zejména na půdě parlamentu),
nechlapsky se hádá a dohaduje,
nerytířsky pomlouvá kolegy, spolustraníky, případně známé a přátele,
negentlemansky nedrží slovo, zapírá a lže (o krádežích nemluvě),
nevědecky nepoužívá analýzu (zato dlouze a plytce hovoří),
nealtruisticky upřednosťňuje sebe a svou rodinu,
nestátnicky se bojí odpovědnosti a obtížných rozhodnutí,
a když je nejhůř,
nehrdinsky se schová nebo uteče.
Ženomuž se také
nežensky do nikoho nevciťuje,
nemateřsky nic a nikoho neochraňuje,
nehospodyňkovsky nezvládá povinnosti a rozpočet,
nekamarádkovsky nepomáhá,
nesousedkovsky nespolupracuje,
a když se zdá, že jde konečně všechno líp,
nebabičkovsky zboří nejlepší tradice.
A kde jsou tedy praví muži a opravdové ženy? Z předchozího logicky vyplývá, že všude jinde než v naší „ženomužské“ politice.
