"Kde jsou zas ty brýle?“... „Tak se po nich podívej!“... „A jak mám najít brýle bez brýlí?...“
Tuhle hru na schovávanou možná znáte. Občas se brýle ztratí a pak jsme ztracení zase my – moc toho nevidíme.
Pokud patříme k téměř čtyřiceti procentům Čechů s oční vadou (získanou ve středním věku), začali jsme jednoho dne vidět texty v knihách, časopisech a počítači nezřetelně a svůj odraz v zrcadle rozmazaně. Při krájení šlo o prsty a s navlékáním nitě byly potíže. A někteří z nás stěží rozluštili veliký nápis, nebo se marně snažili uhodnout číslo tramvaje a autobusu. A pak nezbývalo než zajít k očnímu.
Vyšetření je trochu skličující. Začínáme si totiž uvědomovat, že jeden z pěti smyslů nám přestává sloužit jako dřív... Díváme se do přístrojů, lékař nám svítí do očí, šermuje ukazovátkem po tabulce a nejmenší písmenka vzdorují a odmítají prozradit totožnost. Na závěr dostáváme předpis na čočky/brýle (případně bifokální) a doufáme, že s nimi budeme znovu bystrozrací.
Čeká nás návštěva optika, ze které máme - zejména my ženy - jisté obavy. Budou mít nové brýle všech pět PÉ? Pěkné na pohled, praktické na nošení, s perfektními obrubami, tvarově přizpůsobené obličeji a cenově přijatelné? Rozhlédneme se a maličko nás uklidní slušný výběr zboží a prodávající, který se snaží, abychom neodešli s prázdnou, nebo ke konkurenci.
„Jaké brýle byste si přál(a)?“ zeptá se. „No… aby dobře vypadaly a slušely mi, byly lehké, nikde mne netlačily a moc nestály“...Načež se prodávající zatváří shovívavě (tolik předností najednou?), ale přesto nás ujistí: „Samozřejmě, nějaké určitě vybereme!“
Ale stává se, že se výběr zkomplikuje - opět častěji ženám... Nic nám nepadlo do oka nebo máme dojem, že nejsme brýlový typ. Ať nám posadí na nos tyhle nebo tamty, žádné nesedí. Avšak optik to nevzdává, loví odkudsi další a další exempláře, nasouvá nám je na obličej a pokaždé řekne: „Ještě to není ono... zkusíme jiné!" A v tu chvíli už má v záloze nějaký dražší model….
Po delším zkoušení jsme připraveni koupit i to, co se nám příliš nelíbilo, nebo odejít. A tehdy nás prodávající upozorní na značkové brýle, které se údajně nejvíc blíží naší představě(?!)...Pohybem eskamotéra nám elegantní obruby nasadí, vykouzlí profesionální úsměv a prohlásí: „Skutečně kvalitní brýle dobře sedí, sluší a mnohem déle vydrží!“…Přitom se ani slovem nezmíní o silně překročeném finančním limitu, který nám dělá starosti. Pokud naše obavy přece jen zaznamená, řekne chlácholivě: „Takové krásné brejličky si přece nepořizujete každý den, do těch se musí trochu zainvestovat!“ A abychom si náhodou nákup nerozmysleli, rychle dodá: „Budete asi platit kartou, že?“…Poněvadž tak velkou sumu u sebe nemáme, vytáhneme rezignovaně kartu a zaplatíme.
Zakoupením brýlí však starosti nekončí. Po čase zjistíme, že brýle sice slouží, ale také zlobí…Upadnou do bláta (sněhu, popelnice, klozetové mísy), rozverně hupsnou do hrnce, málem je rozmáčkneme nebo rozšlápneme, namočí se ve vaně nebo vykoupou v moři. Jindy jsou nezvěstné a vyhlašujeme po nich pátrání...Zapadnou za postel, ukryjí se na dno tašky (šuplíku)...schovají se v kapse bundy (kabátu), tiše leží na podlaze auta...No a bez brýlí se brýle špatně hledají - zejména když nejsou po ruce ani ty náhradní!
Kromě trpělivosti testují brýle i krátkodobou paměť - nutí nás vzpomenout si, kam jsme je právě položili. Vyžadují také ohleduplnost, péči a pořádek. Chtějí, abychom s nimi zacházeli šetrně, protože jsou křehké a večer je ukládali na stejné místo. A rozhodně trvají na pravidelném čištění, protože nemají rády, když se jim skla změní na mléčná. Sem tam nás proto napadne: „Kéž bychom je nemuseli nosit!“. Ale vzápětí si uvědomíme: vždyť nám ta dioptrická sklíčka ve všem udnadňují život. A ze všeho nejčastěji při čtení.
A když už je zmínka o čtení, někdy si brýle radši nenasazujeme - třeba na zprávy o tahanicích v české vládě. A také velmi často hrozí, že se nám zamlží nebo orosí - to když čteme o umírání (hlavně dětí), zhoubných nemocech, epidemiích, hladomorech a válkách.
Ale jsou i chvíle, kdy si brýle nasazujeme moc rádi a jsme vděční, že je máme. Já například tehdy, když jedné malé posluchačce předčítám z leporela o zelené žabce a růžovém prasátku.
foto: www.flickr.com
