Abychom mohli pochopit, co to je právní odpovědnost lékaře, musíme nejdřív pochopit úskalí pojmu "lege artis". Pojem lege artis má znamenat, že lékař pacienta léčil správně a odpovědně. A to je zásadní problém.
Podle převažující odborné literatury lze vycházet z ustanovení § 11 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění o péči o zdraví lidu a považovat za péči lege artis povinnost zdravotnických zařízení poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, popřípadě v souladu s uznávanými lékařskými postupy“, nebo zda byl dodržen „správný postup". Jak sami vidíte, definice je nejasná, zavádějící a umožňuje celou škálu interpretací. Pochopitelně, tato definice je často zneužívána soudními znalci, ke krytí špatné práce lékařů.
Zásadním problémem je totiž neexistence přehledu standardních léčebných postupů jednotlivých nemocí, či úrazů. Jinými slovy, jestliže chceme posoudit, zdali lékař léčil správně, jsme jako laici zcela odkázání na „názor“ soudního znalce, a ve stejné situaci je i případný soudce. V zahraničí existují písemné standardy léčby, je možné z nich vyčíst, jak se má při diagnostice, léčbě, či rekonvalescenci postupovat, a je tedy možnost srovnat postup konkrétní léčby s postupem definovaným ve standardu. V ČR tomu tak není. Pochopitelně musí existovat jasně stanovená pravidla léčby daných nemocí, neboť kdyby tato pravidla neexistovala, pak by v ČR nemohli lékaři studovat. Jedinou cestou, jak zjistit, zdali léčebný postup byl proveden správně, je srovnat konkrétní léčebný postup s tím, jak je dané léčba popsána v učebnici pro VŠ. Nicméně i po té je pro laika orientace poněkud obtížná, neboť popis léčby neobsahuje vždy veškeré informace, neboť se předpokládá, že lékař pochopitelně zná základní zásady, které platí pro vyšetření pacienta, že zná způsoby diagnostiky a diagnostické metody.
Dalším problémem je fakt, že medicína se vyvíjí, takže informace v učebnicích jsou mnohdy zastaralé, a již neodpovídají aktuálním léčebným postupům. Zde bych vás chtěl uklidnit, onen deklarovaný vývoj není tak zásadní, jak si asi mnozí myslí. Základní diagnostika zůstává stejná, operační metody se mění velmi pomalu. To co se mění nesmírně rychle, jsou diagnostické přístroje, zavádění robotizace, rychlý rozvoj farmakologie a genetiky. V běžné léčebné péči se pacient s tímto, s výjimkou farmakoterapie, zase tak často nesetkává.
Vrátíme-li se k pojmu lege artis, je zřejmé, že při léčbě nějaké nemoci, či onemocnění, by měl lékař dodržet určitý léčebný postup. Prvotním krokem je základní vyšetření pacienta, kdy se lékař ptá na anamnézu, tedy seznamuje se s předchozími nemocemi pacienta, s nemocemi blízkých, se zátěží, které je pacient vystaven a s tím, jak a kdy problémy u pacienta vznikly. Následuje diagnostika, tedy laboratorní vyšetření, RTG vyšetření, popřípadě další vyšetření. Následuje léčba, kontrola léčby a přizpůsobování léčby průběhu nemoci. Nakonec by měla následovat rekonvalescence. Součástí celého léčebného postupu by měla být evidence každého kroku ve zdravotní dokumentaci, kdy zákon přesně uvádí, jakým způsobem ZD má být vedena. Vše se zdá být jasné, logické a jednoduché. A přesto tomu tak není.
