„Včera jsem četl v novinách, že stát vydává dluhopisy, který nabízí nám, daňovejm poplatníkům, aby z toho prej taky něco národ měl,“ spustí na mě sousedovic Tonda, prvotřídní tesař, „lidový myslitel“ a nadšený konzument rezavého moku v jedné osobě, cestou z obchodu.
Zastaví se u plotu, opatrně položí cinkající tašku plnou dvanáctek na chodník, vytáhne z kapsy vaťáku načatého lahváče, dlouze nasaje, nakloní se ke mně a pokračuje ve svých úvahách: „Víš, sousede, mně vrtá hlavou, proč si zrovna Kalousek chce půjčovat vode mně prachy? Von mně totiž před volbama poslal složenku, že mu dlužím přes sto litrů. Jestli si myslí, že mu teď skočím na tu jeho fintu s dluhopisem, tak to se teda mejlí. Už bych ty prachy nikdy neviděl. Von by s něma ten dluh určitě zatáhnul. No copak su blbej? No schválně, sousede, ty se v tom vyznáš. Na co ty prachy chce?“
Přiznám se, že jednoduchá dedukce sousedova selského rozumu mě překvapila. Využívám chvíle, kdy dopíjí svůj lahodný mok, a snažím se nalézt rozumné vysvětlení. „Víš, Toníku, ty máš v podstatě pravdu, vláda ty peníze opravdu použije na krytí schodkového rozpočtu, ale za to ti dá 6% úrok, to je přece výhodné, ne?“
„No, počkej, počkej, sousede,“ spustí Tonda a málem mu vypadne druhé pivo, které vytahuje z ošumělé brašny, „ty chceš fakt říct, že těma dluhopisama, který chce lidem Kalousek prodat, zatáhne ty státní dluhy, vo kterejch tvrdí, že jsou naše dluhy? Tak to je teda hustý, von to s tou složenkou fakt myslel vážně. A chlapi v hospodě mně nevěřili.“
- Chvíli přemýšlí, pak sáhne do brašny pro další láhev, otevře ji rezavým otvírákem zavěšeným na krku a podává mi ji se slovy: „Napij se, musíme to ještě probrat.“ Neodmítám a ťukáme si spolu na zdraví. „Víš, pořád mně to, sousede, nějak mozek nebere. Copak já jsem ty dluhy napráskal, že teď chcou, abych je platil?“
Dívám se, jak Tonda opět pozvedá láhev a přemýšlím o vhodné argumentaci: „Toníku, ale stát ti ty peníze za šest let vrátí i s úrokama. To dělá celkem 36% navíc.“
Tonda se zamyslí, prohrábne svůj šedivý vous a opět mě uzemní: „Neznamená to ale, ty chytráku, že za těch šest let bude ten podělanej dluh o 36% větší?“
„No, to máš bohužel pravdu,“ připouštím rezignovaně.
Tonda se napřímí, zamává mně vztyčeným ukazováčkem před nosem a zaburácí: „Tak pozor sousede, s touhle blbostí na mě nechoď. Já se sice rád napiju, ale z matiky jsem měl vždycky jedničku. Takovouhle prasečinu může vymyslet leda debil. Copak ty naši papaláši nemají mozky?“ Znechuceně sáhne po brašně, pověsí si ji na rameno a k mé radosti se chystá odejít. Udělá krok, zastaví se, natočí se ke mně a pronese: „A ještě něco. Těch 36% zaplatí kdo?“ Opatrně hledám slova, aby se zase nerozčílil. „Toníku, všechno přece musí zaplatit daňový poplatník.“
Otočí se ke mně, zbrunátní v obličeji, na krku mu naskočí žíly jak provazy a zařve: „Já jsem daňovej poplatník, celej život jsem poctivě makal a platil daně jak blb a teď eště tohle. Ve včerejších novinách psali, že spotřební daň zvednou o devět procent. Za těch šest let to může bejt i 50%, když to srovnám s takovou tou průměrnou dlouhodobou inflaci, která je kolem 8%, tak mě stát vokrade vo pěknej balík. To ale znamená, sousede, že za šest let, za stejný prachy, budu mít v týhle kabeli jen polovinu piv, co tam mám teď.“ A s výrazem vítěze ve své vrásčité tváři pronese: „Víš ty co, já ty prachy radši prochlastám ještě letos, dokud mají ňákou cenu.“ Otáčí se, ledabyle zvedá ruku na pozdrav, zamumlá ahoj a zamíří k brance svého domu. Dívám se za ním, jak vchází do domovních dveří a hlavou se mi honí pořád stejná myšlenka: Vždyť on má v podstatě pravdu.
Pokud by se někomu zdálo, že osoby a informace uvedené v tomto smyšleném příběhu jsou s někým nebo s něčím totožné, je to zcela vyloučené. Celý příběh je fikcí vytvořenou autorem. Takové nesmysly se přece ani stát nemohou…...
Petr Havlíček.
www.pozitivnisvet.cz
