Stát jako instituce společenské služby

Stát je instituce, která disponuje mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti, jako jediná má monopol na udržení moci za použití síly na daném území. Je také jedinou organizací v rámci lidské společnosti, která nezískává příjmy prostřednictvím dobrovolných procesů, tedy materiální produkcí, směnou nebo pro společnost nezbytnou službou. Svoje příjmy získává s využitím nátlaku, pod hrozbou sankcí, prostřednictvím regulací zajišťovaných přebujelým byrokratickým diktátem, což je v přímém rozporu s přirozenou a nenásilnou cestou používání selského rozumu a přiměřeně vynakládané energie, kterých je zapotřebí pro zajištění obživy a prosperity lidské společnosti.

Současná mocenskopolitická struktura státu, založená na fungování násilných a vůči společnosti mnohdy i vykořisťovatelských nástrojů, je také v přímém rozporu s přirozeným lidským právem, jehož uplatňování občan od instituce státu očekává. Jde o parazitický proces, který namísto podpory smysluplného produktivního rozvoje celé lidské společnosti jej naopak paralyzuje a přesouvá, za pomoci politických nástrojů, hodnotovou lidskou produkci k destruktivním jedincům a skupinám. Cesta společnosti určovaná potřebami lidské povahy je cestou uplatňování lidstvu přirozených práv, tedy vzájemné dobrovolné směny vyrobených produktů, a to prostřednictvím volného trhu, na kterém lze své zdroje mírovou a harmonickou cestou znásobit, a tím maximalizovat produktivitu a životní úroveň všech účastníků této vzájemné směny.

Principy neustálého zasahování do (pro společnost již tak značně nesrozumitelných a hlavně nefunkčních a pokřivených) zcela zásadních zákonů rovnosti, uplatňovaných mocenskými skupinami dvou partiček, které si říkají pravice a levice, se dostaly do přímého rozporu se základním lidským právem na prostou přirozenou pravdu.

Krize pokřivených hodnot

Pokud vláda způsobí obrovský státní dluh, který musí splatit (pomáhá si např. tak, že vydá dluhopisy), není jiné cesty, než zdanit jednu skupinu obyvatelstva na úkor jiné, mnohdy té, která současnou vládní mocenskou strukturu nepodporuje. V našich ryze českých podmínkách se ale stáváme svědky paradoxů, zcela naruby obrácených hodnotových principů, jako je zvyšování daní pravicovou vládou, což svědčí o hloubce a závažnosti současného ekonomického, ale i politického, stavu naší země.

Peníze jsou národním majetkem…. občanů, nikoliv bank

Zásadním celosvětovým omylem mocenských struktur je současné pojetí koncepce vlastnictví peněz. Z titulu příslušnosti ke své vlasti se každá lidská bytost prostřednictvím svého občanství stává oprávněným vlastníkem části peněz emitovaných centrální bankou, ale i dalších výnosů státem vlastněných firem a přírodního a hmotného surovinového bohatství. Místo tohoto přirozeného práva občana je státní ekonomická moc vyzvedávána mnohdy zkorumpovanou politickou mocí podpořenou právnickými přeludy a dále předávána do rukou anonymních nadnárodních bankovních kartelových mocností, které za pomoci úroků (což je nekrytá měna, která zcela zásadně devalvuje peněžní hodnotu), a mnohdy nesmyslných poplatků ze všeho, po celé generace odsávají státní (a občanský) majetek lidí ve společnosti.

Současný bankovní diktát s neomezeným právem určovat toky peněz dle svých požadavků a potřeb je hlavní příčinou celosvětových ekonomicko-sociálních problémů lidstva, neboť se zcela vymknul kontrole svrchované autority státu a nutí společnost rafinovaným marketingem ke stále větší a větší závislosti na mnohdy nesplatitelném dluhu a proradných spekulacích s komoditami i se samotnými penězi.

Přirozenost individuálního vlastnictví měny, jako nezbytného prostředku ke směně produktů, je nahrazována virtuálními penězi, kde lze pouhým posunem desetinné čárky měnu znehodnotit desetkrát. Vývoj ztráty hodnoty peněz (nazývané inflace), jež u mnoha komodit dosahuje v paměti starších občanů i tisíců procent, je výsledkem ztráty ekonomické svobody a vlády občanů nad cenou peněz. Nepřetržitý přesun vlastnictví peněz z rukou občanů (za pomoci úroků, které jsou jednou z hlavních příčin tvorby inflace) a „státu“ do rukou bank, je ve své podstatě skrytým daňovým nástrojem uplatňovaným v rozporu s přirozeným právem občana na poctivou a spravedlivou ekonomickou správu financí jeho země.

Co říká Ústava

Zdrojem veškeré statní moci je lid, který ji realizuje skrze zákonodárnou moc, tedy prostřednictvím zákonodárců, poslanců a senátorů. Státní moc má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v mezích a způsobem, které stanoví zákon. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Současní zákonodárci však jsou svým přístupem a činy národem vnímáni spíše jako zkorumpovaná a klientelistická banda, která plodí zákony šité sobě na míru, bez ohledu na službu národu, pro kterou byli zvoleni a k níž se zavázali. Soudce jmenuje prezident, který nikdy nebude nezávislou instancí, která by hájila základní spravedlivou podstatu zájmu všech skupin lidí, ale vždy bude do soudcovských funkcí prosazovat jemu (nebo jeho politické orientaci) spřízněné osoby, jež posléze svojí loajalitou své jmenování oplatí. To samé pravidlo platí i pro Ústavní soud. Podpora kandidatury prezidenta je v našich českých podmínkách z minulosti značně zprofanována milionovým „všimným“ za hlas a v novodobém přímém pojetí principu volby se prokázané služby odměňují tituly, funkcemi nebo diplomatickými posty. Dá se konstatovat, že tato „distribuce trafik“ je zaběhnutým platidlem v celé šíři státní správy. 

Co z toho plyne?

Stát v dnešní podobě ve své podstatě nemůže nikdy naplnit to, co lidé od svého státu, jakožto od instituce předurčené k plnění společenské služby, očekávají a nelze ani dosáhnout naplnění obsahu Ústavy, neboť historie je plná důkazů o tom, co státy, potažmo vlády, jsou schopné v opojení z nabyté moci na svém vlastním národu spáchat (nacizmus, komunizmus a nebo současná pseudodemokracie, prolezlá klientelizmem a korupcí).

Závěrem lze konstatovat, že současné pojetí Ústavy je ve vztahu ke společnosti značně nedokonalým ústavním pořádkem, který spíše generuje společenský nepořádek, umožňující mocenským skupinám kontrolovat a ovlivňovat ve svůj prospěch vše, na čem jim osobně záleží.  Z těchto důvodů narůstá ve společnosti požadavek na potřebu zásadním způsobem přepracovat Ústavu, tak, aby začala skutečně sloužit bez výjimky celé společnosti a ne jen vyvoleným skupinám.

Petr Havlíček