Evropští penězokazi požírají dluhy

Proces skupování dluhopisů, který Evropská centrální banka honosně nazývá kvantitativní uvolňování měnové politiky, je procesem financování vládních deficitů, tedy prohospodařených peněz. Shromažďování těchto dluhů špatně hospodařících zemí, penzijních fondů, pojišťoven a bank při zběsilém chrlení papírků z tiskařských strojů, se dá přirovnat k jatkám papírových měn.

Plánovaný intervenční proces ECB, odkoukaný od Američanů a Japonců (tedy od nejzadluženějších ekonomik světa), kterým již nic jiného nezbylo, v celkové výši cca bilion eur, je ve své podstatě ukázkou bezradnosti současných evropských vládců při hledání cesty, jak vyvést EU z dlouhodobé hospodářské stagnace. Nebo to je všechno jinak?

Ještě předtím, než se pokusím vysvětlit, co tento plánovaný intervenční proces způsobí, si pojďme říct, co to znamená, když centrální banka začne do peněžního systému hrnout peníze, které nejsou podložené žádnou materiální produkcí, která se (jak praví slovutní odborníci z ECB) teprve očekává.

Historie je odpovědí současnosti

Pokud se podíváme zpět do historie, příkladů pro podobné chování vládců je celá řada. Pokaždé, když vladařům došly peníze, které většinou promrhali prostopášným utrácením nebo na financování dobyvačných válek, řešili jejich nedostatek paděláním svých vlastních peněz. A to tak, že snížili ryzost a velikost zlatých nebo stříbrných mincí. Pokud se o to samé pokusil prostý občan, jednalo se vždy o těžký hrdelní zločin.

Z tohoto pohledu byla první i druhá světová válka příkladem hyperinflací způsobených tiskem hory nekrytých, tedy falešných, padělaných peněz, sloužících ke krytí gigantických vojenských výdajů. Kupříkladu Hitler, aby mohl financovat výrobu zbraní, nechal tisknout několik světových měn najednou. Ponejvíce dolarů a marek. Jak tento agresivní ekonomický hazard skončil, to známe z historie velmi dobře.

Jak je ale ze současného celosvětového krizového vývoje měn patrné, historie se neomylně v pravidelných intervalech opakuje, stále dokola. Politici a byrokratičtí vládci, v honbě za svým znovuzvolením a udržením se u koryta a moci, neváhají utrácet, přerozdělovat a ničit hodnotu měn gigantickým tiskem ničím nepodložených hodnot. Znakem této společenské vrstvy je pohrdání spoluobčany, na něž z důvodu vlastního selhání bez váhání uvalí nehorázné daně, aby tak nesli na svých bedrech tíhu neschopnosti vládců odpovědně vládnout.

Otroci znehodnocených papírových peněz

Centrální banky bez výjimky neustále volají po inflaci, která ale je už z podstaty účinným vyvlastňovacím nástrojem ve prospěch těch, kteří nás zadlužili. Paradoxem celosvětového vývozního trendu je všeobecná závislost na devalvaci (inflaci) národních měn. Devalvuje- li svoji měnu jeden stát, aby získal výhodu exportu nad ostatními zeměmi, musí ji pro udržení svého vývozu devalvovat i ostatní státy, jinak by o své trhy přišly. Zvláštní na této přihlouplé devalvační spirále je, že nikomu nevadí pošlapávaní veškerých tržně-hospodářských základů, na kterých je naše současná společnost postavena. Ztráta hodnoty platidla ve prospěch vývozu, s očekáváním budoucího možného oživení, nebere v potaz ztrátu vnitrostátního bohatství země, což oslabí koupěschopnost vyvlastněného obyvatelstva inflací, a tím donutí výrobce snížit plošně ceny. Mudrlanti z centrálních bank svojí scestnou intervenční politikou roztáčí inflaci a deflaci najednou. Výsledek této falešné iluze dokonalosti je jen zhoubná, rétoricky mistrně prodaná, představa o zázračném zmizení hory dluhů.

Dnešní dluhy jsou zítřejší daně inflačně znehodnoceného zítřka

Málokdo si uvědomí, že hodnota eura klesla od roku 2000 o 30%. Koruna se dnes považuje za nejslabší měnu světa. To ale, vážení, znamená, že tato inflace, zpožděná cca o 6-8 měsíců, se postupně prokousává do regálů supermarketů, obchodních domů a následně do vašich peněženek. A jak se to dělá, aby to nebylo na první pohled poznat? Pro názornost uvedu jen dva případy, protože podobných lze nalézt kolem nás tisíce.

Příklad č.1

Můj známý pekař říká: „Řetězce nám nadiktují recepturu, z čeho se má rohlík uplácat, a když odmítnete, s tím, že to už není rohlík, ale upečená strouhanka, přestanou od vás pečivo odebírat a je vymalováno.“ Pekař, aby přežil, sklopí hlavu a je rád, že nebude muset propouštět. 

Příklad č.2

Při nákupu mě zarazí, že v regálu pro pečivo je jen jeden druh chleba. Mírně rozčarován si jej odnesu domů, a když si ho žena chce ráno namazat ke snídani máslem, volá na mě: „Pojď se podívat, co jsi to koupil za bublifuk.“. Chleba byl samá bublina, že se nedal ani namazat. Zkouším krájet další krajíce a je to ještě horší. Přes chleba je doslova vidět. Ve své podstatě jsem koupil nafouknutou bublinu, neboť skutečná hodnota produktu se vypařila s inflací.

Toto je jeden z důsledků tisku nekrytých měn. Prostě se sníží hodnota zboží a cena může zůstat stejná. Peníze ztratily svoji původní hodnotu.

Tondův selský rozum

„Haló, starosto!“ volá na mě soused přes plot. „Už jsem z těch mediálních strůjců veřejnýho mínění celej tumpachovej, řekni mně, jak je to s tou inflací. Evropská centrální banka znehodnocuje euro, a je to prej dobře. Česká centrální banka znehodnocuje korunu, a to je prej taky dobře, americkej dolar a švýcarskej frank rostou nahoru, a to je prej taky v cajku, naopak rubl jde dolu, a to je prej zase špatně. V tom aby se prase vyznalo. Ta jak to teda je?“

A to je ta kardinální otázka. Všechna osvědčená a přirozená pravidla jsou mediální lží obrácena vzhůru nohama. Kapitálové toky tečou jinudy, než mají a ještě k tomu opačným směrem. Hodnoty jednotlivých měn jsou falešnou neférovou hrou na burzách doslova degradovány, a to obousměrně, prostě jak se to zrovna skryté elitě hodí. Očistné tržní mechanizmy jsou paralyzovány a nemohou vykonávat možná bolestivou, ale přesto léčivou práci. Místo toho jsou do nemocného systému pumpovány nové a nové toxické inflační peníze.

Kdo to nakonec zaplatí

Socialisticky plánované přerozdělování natištěných nekrytých peněz likviduje svobodné tržní mechanizmy. Političtí byrokrati se za pomoci přebujelého státního aparátu chápou moci, drtí střední třídu, která je hlavním zaměstnavatelem pracujícího obyvatelstva tvořícího materiální hodnoty, a tím podráží nohy podstatě tržního hospodářství, které ztrácí sílu uživit všechny ostatní. A kdo tento bezohledný experiment, který se může stát akcelerátorem globální světové krize nevídaného rozsahu, nakonec zaplatí?  Vždy to bude občan (jenž nic z toho nezpůsobil), který ponese hořké ponižující břímě nezodpovědného hazardu z dílny ekonomicko-politických tupanů a spekulantů.

Prapodivný cíl papírového měnového systému

Pojďme se ale vrátit k pofiderním cílům Evropské centrální banky, která tvrdí, že udělá vše pro záchranu eura, a zabrání tak destruktivnímu scénáři. Až sem to EU dotáhla.  A aby to dokázala, natiskne jen tak z ničeho nic bilión eur a skoupí postupně dluhy (dluhopisy) zadlužených zemí a společností. Už vidím, jak se ministři financí budou předhánět s vydáváním dluhopisů, jen aby měli prašule na pokrytí narůstajících sociálních výdajů způsobených tržní nestabilitou, aniž by tušili, že původcem tohoto stavu je přerostlá byrokratická přeregulovanost, na kterou nemocné hospodářství pomalu umírá.

A já se ptám: Co Evropská centrální banka udělá se všemi těmi dluhy, které jsou ve své podstatě jen cárem papíru, který hodlá kupovat za další potištěné cáry papíru, podvodně vyrobené, bez krytí reálnou výrobní hodnotou? Co bude dál s přikrmenou, nestabilní, nafouknutou inflační bublinou, která se opět zacyklí tak, jako už mnohokrát v koloběhu mezi bankami a státy, aby opět minula potřebný cíl, tedy poctivou výrobní produkci?

Odpověď nechám na každém z vás, jen připomenu, že dluh nikam zázračně nezmizí, jen se přesune od ekonomicky podrobených zemí do rukou někoho, koho nikdo z nás nevolil. Přesto bude vlastnit dluhy všech zemí, tedy majetek, který byl předtím majetkem (neboli dluhem) nás všech. Nepřipadá vám to podivné?

Petr Havlíček

Tento článek lze libovolně šířit po internetu