Dočká se ČR svojí vlastní exekuce?

Politici, kterým jsme svěřili moc, vytvořili nástroj, jenž má sloužit k vymáhání peněz od dlužníků. Občané žijící v dobré víře, že politici jsou těmi, kdo zabezpečí prosperitu, uvěřili v jejich politicko-populistická hesla a nechali se mediální masáží bankovních domů zlákat k zakoupení jejich produktu zvaného dluh. 

Jenže, jak se postupně ukazuje, politici nechtěli zabezpečit prosperitu státu, ale pouze prosperitu svoji. A tak se stalo, že státu narostly a stále ještě rostou dluhy tak strmě, že nedokáže plnit naslibovanou prosperitu a tíha promrhaných 1,7 biliónu Kč státního dluhu stále více doléhá na celý národ. Půl miliónu občanů dnes nemá práci a každý desátý občan čelí exekuci. Domácnostem, které uvěřily politickým amatérům, že jedině oni dovedou vést stát, dnes zůstává na krku dluh v celkové výši 1,25 biliónu Kč. Vedle těchto dluhů je zde také velké zadlužení firem, které se též spolehly na schopnosti rádoby státotvorců a investovali do svého rozvoje s důvěrou v předpoklad, že na své investice v prosperujícím státě vydělají. U firem  dosahuje dluh cca 1 biliónu Kč.  Pokud všechny tři uvedené dluhy sečteme, jedná se o skutečný a reálný dluh naší země, který se týká, ať už přímo nebo nepřímo, každého z nás.

Český stát tedy jako celek, se všemi občany a firmami, dluží téměř 4 000 000 000 000,-Kč, slovy čtyři biliony korun českých. A to jsou téměř čtyři roční rozpočty státu. Myslím, že i laik pozná, že tady není něco v pořádku.  A teď přichází základní důležitá otázka:  Komu všichni dlužíme? Odpověď zní: Bankám. Kde banky berou peníze? Odpověď zní: Půjčují si je od České národní banky a střadatelů. A kde bere peníze ČNB? Odpověď zní: Tiskne si je. A kdo je vlastníkem České národní banky? Odpověď zní: My, občané České republiky. MY jsme vlastníky, nikdo jiný být vlastníkem ani nemůže. A tak další logická otázka zní: V čem je tedy problém? Natiskněme si tolik peněz, abychom mohli zaplatit všechny naše dluhy. Státní, firemní, i ty domácí. A bude dobře. Dluhy zmizí a s nimi zmizí i infekce, kterou se lidstvo nakazilo.  Infekce, která se jmenuje DLUH. Dluh, který vytváří bankovní svět.

Mohli bychom tento proces nazvat ozdravovnou ekonomiky, a aby v budoucnu nemohl tento nebezpečný virus na lidskou společnost opět zaútočit a infikovat ji, je třeba ho zcela z ekonomického procesu vyloučit. A začít s čistým štítem. Tedy bez dluhů. Pokud se vám tento můj závěr zdá přitažený za vlasy a nereálný, nenechte se mýlit. Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond aktuálně navrhují odpustit Řecku polovinu dluhu. No vida a je to venku! Pak že to nejde.

No dobrá, ale mnoho samozvaných odborníků namítne – peníze jsou směnný prostředek, který ve své podstatě žádnou hodnotu nemá, tu mají jen výrobky, které prostřednictvím peněz směňujeme. A podle toho, kolik se vytvoří hmotné produkce, tolik ČNB natiskne peněz, a tudíž je tisk peněz nekrytých výrobní hodnotou nelegální. Můj argument ale zní: Žádná země toto pravidlo nedodržuje, natož ECB. Důkazem je obrovská celosvětová inflace, a tudíž je tento argument neobhajitelný, a tedy i pro lidskou společnost zcela neudržitelný.  Inflace u stěžejních komunit za posledních dvacet let dosahuje i tisíců procent. Zadluženost států u některých zemí přesahuje i 150% vůči hrubému domácímu produktu. Nezaměstnanost se v těchto zemích šplhá do výše 25%, firmy pod tíhou úvěrů kolabují a exekutoři požírají jednu zadluženou domácnost za druhou. Předlužené státy ve své poslední agonii, kdy jim rapidně klesá příjem z klesající výrobní produkce, zvedají daně a vydávají státní dluhopisy, aby získali likviditu pro svoje nesplatitelné dluhy. U států, od kterých již jejich vlastní občané žádné dluhopisy nekoupí, neboť pozbyly svoji hodnotu (například Řecko), je ale ochotně kupuje strážkyně měnové stability, tedy Evropská centrální banka, a tímto toxickým svinstvem, za pomoci dalších evropských struktur, postupně infikují další a další země Eurozóny. Nenasvědčuje vše tomu, že s námi někdo hraje hodně špinavou, nečestnou, ale také zcela nezodpovědnou, hloupou hru?

V urputné snaze europolitiků udržet Eurozónu pohromadě se dluhová infekce neodvratně šíří od státu ke státu a dříve či později se jí nakazí celý svět. Již dnes celosvětová výše dluhů mnohonásobně převyšuje hmotný majetek, který nebyl nikdy vytvořen. A proč tomu tak je? Protože nezodpovědné všehoschopné mocenské struktury tisknou peníze hlava nehlava, bez ohledu na společensky prospěšná pravidla. Dluh se vytlouká dluhem, a pokud se zamyslíte nad velikostí dluhu ČR jako celku, tak ve své podstatě již nevlastníme NIC. Důvody tohoto současného stavu jsou zakořeněné v podstatě tvorby dluhu za vydatné pomocí úroků.

Jenže,  když náš celkový majetek nemůže pokrýt náš dluh, nemáme problém jen my, ale má ho i velectěný bankovní svět. A když se dostanou do problémů banky, co se stane?  Měly by zkrachovat, že? Ale to se nestane, protože se to politikovi jaksi nehodí do krámu, neboť lid, který by přišel o své úspory, jež si do bank s důvěrou v tento systém uložil, by již neschopného politika nikdy nezvolil.  A tak se začnou dít prapodivné věci. Stát začne prostřednictvím ČNB do bank pumpovat nekryté peníze, a když zjistí, že účinnost tohoto podvodu přestává fungovat, neboť spotřebitel dluhu jako celku je již totálně zahlcen dluhem, vytasí se stát dalším podvodem, který se nazývá dluhopis a jede se vesele dál. Výnosy z prodaných dluhopisů poskytne bance (pokud je ona sama rovnou nekoupí) na pokrytí splátek a úroků, ta zase na oplátku ochotně půjčí státu a tento přihlouplý nikam nevedoucí kolotoč nakonec přivede oba aktéry do fáze totálního finančního vyčerpání. A k tomuto cíli se, vážení, blížíme, a to nejen my v ČR, ale všude.

Přichází další fáze „chytrosti“ (hlouposti)

I proces, kdy politik zneužije pro svoji politickou záchranu úspory svých občanů, má nicméně svoje hranice a jednou se vyčerpá i on a svojí podstatou dluhu urychlí již tak neodvratitelný strmý pád.

Při dosažení ekonomického dna se každá politická garnitura snaží tuto nepříjemnou skutečnost co nejdéle tajit a začne, za pomoci politických tanečků, vyjednávat další přísun financí pro svoji kolabující ekonomiku od evropských a mezinárodních struktur. A protože dobře placení evropští potentáti zavětří hrozbu možného rozpadu EU, a tím i možnou ztrátu svých vysokých nadstandardních příjmů, vymyslí pro krachující stát potřebné záchranné kroky v duchu stejného výše popsaného scénáře, ale tentokrát již na úrovni nejen evropských, ale i nadnárodních struktur, jako je Evropský stabilizační mechanizmus, který má za úkol za každou cenu zastavit bankrot periferních ekonomik a následný, dnes již mnohem více pravděpodobný, rozklad Eurozóny. 

Na scénu přichází spasitel s názvem ESM- Evropský stabilizační mechanizmus (Euroval)

Honosný název pro něco, co je nástrojem pro vysátí prostředků z méně zadlužených ekonomik a přerozdělení poctivě nabytých peněz do rukou těch, kdo balancují nad dluhovou propastí, kterou si sami svou nezodpovědností vykopali. No schválně, kdo z vás má chuť přispět Řekům na13 a14 nadstandardní platy státních úředníků, kteří si udělali ze státu dojnou krávu, když ČR sama není schopna splácet svoje dluhy? Problém je v obsahu smlouvy zvané ESM- „smlouvy dluhů“, ta z ČR udělala poslušného pejska, který, kdykoliv si evropský úředník zamane, bude bez protestu aportovat určené množství financí do společné kasičky, s níž se budou postupně hasit požáry v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Irsku, Itálii, Francii, a, světe, div se, zřejmě brzy i v Německu, neboť i Němci jsou zadlužení až po uši.

Česko ztrácí vládu nad svojí ekonomikou i nad státní suverenitou

Masaryk se musí v hrobě obracet nad tím, jak se ČR postupně stává poslušným vazalem EU, bez své vlastní produkce potravin, se ztrátou stěžejních tradičních průmyslových odvětví a rostoucí ekonomickou závislostí vzniklou určováním pravidel (jež jsou pro ČR diskriminační) jinými mocnostmi, s jasným cílem vykořisťovat a oslabit vlastní suverenitu našeho státu.

Po podpisu smlouvy o Evropském stabilizačním mechanismu se můžeme dožít i toho, že evropský parlament může přistoupit k vymáhání jím určených finančních prostředků (které ale naše země nemusí mít k dispozici), za účelem tzv. „záchrany“ kohokoliv v Eurozóně. Proběhne to stejným způsobem, jako když vám na dveře zatluče exekutor a zabaví vám váš poctivě nabytý majetek. Podpisem smlouvy ESM se ČR de facto stala spoluručitelem všech dluhů napráskaných v rámci EU.

Petr Havlíček