Zvolíme si prezidenta podle Rudého Práva?

Tak jsme se konečně dočkali a zvolíme si prezidenta podle sebe. Toho nejlepšího, nejčestnějšího, nejušlechtilejšího – prostě nejprezidentovanějšího prezidenta, jakého jsme kdy měli.

Těšíte se? Já teda ne.
To bude masakr. Hlavně mediální. Už se těším na tklivé a dojemné příběhy o babičkách převedených ušlechtilým kandidátem přes přechod na tu správnou stranu. A taky na hororové historky o žebráckých miskách vyloupených jejich lstivým a úskočným protikandidátem.
Mirkové Dušínové a Mažňáci se budou usmívat a šklebit z titulních stran a z vnitřku poteče med smíchaný se zvratky. Nevěříte?

No, nebude to asi tak přímočaré, tak otevřené, tak prvoplánové, jak jsem předestřel, ale jedním jsem si jistý – příštího prezidenta zvolí média. A tak se máme na co těšit.

Naše média už dávno absolvovala léčbu z nezávislosti a zvládla ji bez abstinenčních příznaků. Ono se není čemu divit, média vždycky tvrdě bojovala za závislost, protože nezávislost je nepohodlná. Člověk je při ní odkázaný hlavně na sebe a hodně záleží na tom co umí, kdežto když jen plníte zadání shora, vystačíte s rutinérstvím a kachním žaludkem.

Takže jaké kandidáty nám doporučí naše média?

Bezbarvého
Média nemají ráda osobnosti. Kdo má vlastní názor a říká ho nahlas, kdo jde za svým, budí v novinářích stejné emoce jako elf mezi skřety. Okamžitě mají nezvladatelnou touhu udělat ho pokud možno menším a špinavějším a smradlavějším než jsou sami.
Zato bezbarvé a prázdné plkání o ničem, případně poukazování na chyby těch, co něco udělali, někým, kdo kromě velkých řečí neudělal nic, je jim sympatické. V takovém člověku vidí kolegu.
Tady má šanci Jan Švejnar.

Ohebného
Je to v podstatě trochu posunutá varianta předchozího případu – člověk, který jde vždycky tam, kam mu ukáží. Taky nemá názor, ale moc se tím nechlubí. Zato vždycky udělá to, co mu řekne někdo, kdo umí mluvit dost hlasitě a dost důrazně. V novinářích opět budí pocit jsme na jedné lodi.
Tohle je parketa Jana Fischera.

Zašlou slávu
Taky někdo, kdo pamatuje staré zlaté časy, nebo je s nimi spojený aspoň jménem, je mediálně zajímavý v tom pozitivním smyslu. Tady hraje roli hlavně výrazný nevolnický reflex vlastní našim novinářům – úcta k vrchnosti od pánaboha. Novináři se rádi krčí i před někým jiným než před svými chlebodárci, a tady k tomu mají rovnou historické důvody. No není to povznášející?
Tady je asi kandidát jasný – Karel Schwarzenberg. Ten má navíc další přednost: je - řečeno jeho nezaměnitelným aristokratickým přízvukem – mimořádně prosíravý…

Ono těch typů a týpků bude víc. Taky politické strany nakoupí svým kandidátům mediální přízeň podle možností stranické kasy. Tady dávám větší šance ČSSD, protože ta mívá v médiích tradičně až 95% slevu. Jedno ale můžu říct s jistotou - kanditát klaďas bude vždy probruselský. Potřebujeme přece konečně prezidenta, který se umí klanět ve správném rytmu a správným směrem, ne?