Proces učení

„ Nožička… bříško… P - mami, to je P, dívej.“Děvčátko, asi čtyřleté, přejíždělo prstíkem obrysy písmenka vyškrabaného do skla, a našpulenými rtíky vypouštělo zamyšlená „P“ v různých barvách a odstínech. Při tom kroutilo tvářičkou v úsilí vyslovit je tak, jak ho vidí napsané, dát i zvuku jeho tvar. Zdálo se, jako by se snažilo vstřebat písmeno všemi smysly – což se koneckonců přesně dělo.

My ostatní v dohledu a doslechu jsme měli dávno přečtený celý nápis. Stačil jediný letmý pohled, aby nám bylo jasné, že  anonymní umělec tady sděluje světu svou univerzální pravdu o bytí. Muselo mu dát hodně práce vyškrabat ta čtyři písmena do okna tramvaje, ale možná to nevnímal jako práci. Třeba to pro něj byl mystický rituál a on věřil v jeho přivolávací moc, tak jako pravěcí lovci věřili, že jejich jeskynní malby obživnou a zachovají se dle návodu.

Ale děvčátko ještě nemělo tvary písmen pevně zapředené v jemném tkanivu svého mozečku, a tak se k jejich významu muselo propracovávat analyticky. A to chvíli trvá.

Bylo úžasné sledovat proces fixace tvaru v obrazové paměti - doslova jste viděli na soustředěné tvářičce, jak neviditelná krajkářka vplétá hbitými prsty složité vzory a struktury do jemné osnovy její šedičké kúrčičky mozkové (bylo to opravdu malé děvčátko), a jak se v neuronovém předivu jejího mozečku větví a košatí složité asociační stromy, přiřazující k sobě tvary a zvuky a barvy a vůně, a nespočet dalších vjemů. Vším, co holčička dělala, vlastně budovala nesčetné cestičky k vyškrabanému písmenku, díky kterým se jí jednou vybaví jeho zvuk a význam stejně rychle jako nám, a bez nějakých berliček analýzy.
Proces učení v přímém přenosu.

Děvčátko se konečně propracovalo k I. Ale I je nudné písmeno – připomíná tolik věcí, že vlastně pořádně nepřipomíná žádnou – a tak se s ním dlouho nezdrželo.

V okolí převládaly strnulé úsměvy a nevidoucí pohledy, a bylo zřetelně cítit, jak se všichni těší, až holčička vyluští všechna písmena a začne je dávat dohromady. Na  tváři mladé maminky se střídal výraz mateřské pýchy s obavou, že to skutečně udělá - ale obava měla daleko k panice. Maminky to vlastně mají v popisu práce, řešit takovéhle situace. A umějí to mnohem líp než tatínkové – ženy mají práh paniky nastavený na úplně jiných parametrech.

Když se holčička konečně dostala k citrónu s háčkem, musel jsem bohužel vystoupit, takže pokračování mi zůstalo utajeno. Nevím, jestli následovala střecha nebo štafle, nevím, jak se maminka zhostila svého pedagogického poslání - jestli vypila svůj hořkosladký pohár až do dna, nebo jestli se jí podařilo na poslední chvíli odvrátit dceřinu pozornost jiným směrem.
Ale moc mi to nevadilo. Díky této drobné všední příhodě jsem si uvědomil další univerzální pravdu, na kterou pro samé honění a starosti zapomínáme: svět je úžasné místo a dějí se na něm úžasné věci.