…stálo na inzerátu, který mi ráno padl do oka. Zaujal mě - tedy ne že bych byl prvokvokista, ale zajímalo mě, která firma si může dnes, v době krize, dovolit tak velkorysé pracovní nabídky.
Do Polabské Drůbežářské a.s. jsem dorazil krátce po poledni. Nepřijel jsem neohlášen, a tak už na mě ve vrátnici čekal ředitel. Netvářil se nijak šťastně.
„ Víte, všechno je to kvůli té směrnici Evropské komise,“ řekl na vysvětlenou, když mě vedl přes nádvoří do výrobní haly. Když si všiml mého trochu zmateného výrazu, chápavě se usmál.
„ Jo, taky v nich mám pěknej guláš. Tahle vyšla předevčírem v 08:42:17, a její požadavky musejí být splněny do tří dnů. Jestli do pozítří neseženu aspoň šest prvokvokistů a dva vaječníky, můžu to tady rovnou zavřít,“ řekl, a v jeho očích problesklo čiré zoufalství. To už jsme vcházeli do haly.
Asi si dovedete představit, jak takové zařízení vypadá, takže se vyhnu podrobnostem. Prostě takový dlouhý a všelijak se kroutící dopravník zavěšený asi dva metry nad zemí, a na něm se houpala kuřata… hlavou dolů… tedy dokud ji ještě měla. Někde mizela ve stěně za takovými zástěnami z gumových proužků, aby se vzápětí vynořila o kus dál, o něco menší a klidnější.
Zaujal mě chlapík, který stál na začátku linky. Když kolem něj projelo kuře, udělal jakési rituální gesto levou rukou a něco řekl.
„ Zprvňkvokjsmepovstakprvňkvoksezasvrac,*“ zaslechl jsem, když jsme přišli blíž. Podíval jsem se tázavě na ředitele.
„ Dává jim duchovní útěchu,“ vysvětloval. „ Tedy zatím se zaučuje, ale vypadá nadějně.“
Když viděl můj zaražený pohled, pokrčil rameny a nasadil výraz no já si to nevymyslel.
„ To ta směrnice, jak jsem vám říkal. Od pozítří nesmíme zabít kuře bez poslední útěchy. Ve víře, ve které vyrůstalo… akorát halal linka má výjimku,“ řekl s beznadějí v hlase.
„ Ještě že jsou zatím jen dvě,“ dodal s mírnou úlevou. Vzápětí ale opět upadl do deprese.
„ Ale bude hůř. EU zvedla dotace zvířecím církvím, a tak rostou jak směrnice v Bruselu.“
Bylo mi to jasné. Úplně stejné to bylo před dvěma měsíci, když se konečně prosadilo právo kvočen vysedět svá kuřata ve víře, jakou si zvolí. Prosadili ji aktivisté církve Nejsvětějšího Vaječného Koňaku, a Evropská komise pohotově posvětila jejich úsilí další směrnicí.
„ V příštím životě se dostanete do vaječného koňaku, a mladé dívky vás budou na věčné párty smyslně převalovat na jazyku,“ slibovali Vaječníci svým ovečkám… vlastně kuřatům.
Církev Prvního Kvok měla hlubší filozofii, a taky jako jediná na světě jednoznačně zodpověděla otázku, co bylo dřív, jestli vejce nebo slepice: první bylo Kvok. Její věřící prý splynou s tímto prvním, velkým Kvok, které stálo na počátku vesmíru, a budou jako ozvěna navěky vibrovat mezi nekonečnými stěnami Vesmírné Drůbežárny.
Ale jak už řekl ředitel, zájemců o registraci nových církví přibývalo. Ostatně k žádosti stačilo doložit tisíc slepičích podpisů, což od uzákonění práva slepic na základní vzdělání není žádný problém – stačí obejít dvě tři menší drůbežárny.
Trochu jsem spěchal, a tak jsem se rozloučil s nešťastným ředitelem, a vyrazil k nedalekému dvacetitisícovému městečku, kde jsem měl dělat reportáž z oslav čtyřsetletého jubilea. Prý to bude velké. Bude tam hostina… a bude kuře. A možná i dvě, když odloží rekonstrukci vodovodu o tři roky…
* "Z prvního Kvok jsme povstali a k prvnímu Kvok se zase vracíme"
