Když jsem psal kdysi na úsvitu svého blogerského věku článek Kdo může za mír, netušil jsem, jakou lavinu událostí tím spustím.
Na druhou stranu je to povznášející pocit vědět, že mě čtou i v Norsku... i když je trošičku zakalený faktem, že mě špatně pochopili. Ale necitlivost k ironii je pro seveřany typická, tak co se divím, že?
Udělení Nobelovy ceny EU ale zdaleka není tak překvapivé, jak tady někteří tvrdí. Řekl bych spíš, že se to dalo čekat.
Každý potřebujeme nějakou tu vzpruhu, uznalé poklepání po rameni, špetičku chvály a obdivu, která pozvedne naše soustavně zašlapávané ego aspoň tak, aby se furt neválelo po zemi. A když se chvály nedočkáte od druhých, musíte holt sáhnout k svépomoci... tak jako i v jiných případech, kdy na řešení akutních problémů nenajdete partnera...
Jednomyslné rozhodnutí Nobelova výboru (předpokládám že ta jedna mysl patřila panu předsedovi, který je současně generálním tajemníkem Rady Evropy) mě tedy zase tak moc nepřekvapilo.
Co si o úloze Nejvyššího Sovětu... pardon EU v oblasti míru myslím jsem už řekl ve výše zmíněném článku, a nemám, co bych k tomu dodal.
Zaráží mě však zvláštní vkus Nobelova výboru, který projevuje v posledních letech. To opravdu míru tolik pomohla minulá vítězná předvolební kampaň v USA, i když ukázkově vedená a náležitě velkorysá? A jak k míru přispěl ten palestinský terori... ehm, bojovník za svobodu?
A ještě bych rád vzkázal čtenářům, zejména mým milým Norům: když už mě čtete, čtěte mě pořádně. Od ironie se odchýlím jen velmi zřídka, a když už, tak většinou k sarkasmu.
