Náš president je vděčným tématem okopávačů kotníků všeho druhu, ať už se hlásí k levé půlce politického spektra nebo k té pravé, anebo setrvávají mezi půlkami a tváří se nezávisle.To už je holt úděl osobností...
V.K. je vyčítaná hlavně „zpackaná“ privatizace a „rozkradená“ republika. Ale byla privatizace opravdu tak zpackaná a republika tak rozkradená, že se z toho dodnes vzpamatováváme, a že nebýt Klause, mohli jsme se mít… no to si ani neumíte představit?
Připomeňme si, co vlastně Klaus způsobil.
Když jsme odzvonili komunistům odchod do důchodu, měli jsme jen růžové představy, ale ani potuchy o tom, jak vypadá realita mimo naše ZOO. Byli jsme zvyklí, že nám vždycky někdo ukázal tu správnou cestu, a když jsme nechápali, tak nás na ni prostě dokopal.
Co jsme tenkrát mohli světu nabídnout?
Ekonomiku schopnou obstát v tvrdé konkurenci RVHP. Mimo tento spolek se nám občas podařilo vyvézt něco do Zimbabwe, na Kubu a do Severní Koreje - někdy jsme dokonce dostali zaplaceno. Důkazem naší technické vyspělosti bylo pár cukrovarů postavených v Indii, což byl asi náš nejnáročnější zákazník.
Na západ jsme kromě popílku a kysličníku siřičitého občas vyvezli nějaký ten les na stojato a Karla Gotta.
A najednou jsme stáli s otevřenou hubou před branami vyspělé Evropy a přemýšleli, co můžeme nabídnout. Lesů bylo málo, Karel Gott jenom jeden, a už ne zrovna mladík…
Měli jsme rozvinutý hutnický průmysl, který chrlil miliony tun železa v jednotných ingotech a v jedné mizerné kvalitě – odběratelům to bylo jedno, protože to bylo levné, a na ten šmejd, co socialistické průmysly produkovaly, to bylo dobré až až.
Jenže najednou tu byli zákazníci, kteří kašlali na miliony, ale potřebovali jeden padesát tun oceli s tímhle složením, jiný sto tun železa s úplně jiným, a na takové zakázky nebyly naše vysoké pece k ničemu. A navlas stejná situace byla prakticky ve všech odvětvích.
Náš průmysl zaostával za západem o 20-30 let, stejně tak infrastruktura, služby, zdravotnictví. Jaké to bylo kodrcat se s úrazem rozhrkanou dvanáctsettrojkou, na jejíž dojetí-nedojetí se dalo sázet v kurzu jedna k jedné, si leckdo z nás jistě pamatuje.
Klausovi se musí přiznat především odvaha. Pustit se do ekonomické transformace s ekonomikou v takovém stavu, v momentě, kdy se kompletně rozpadly dosavadní trhy a obchodní vazby, a za zády s národem, který se padesát let učil nesamostatnosti, a jehož heslem bylo „ kdo nekrade, okrádá rodinu“ vyžaduje odvahu téměř sebevražednou.
Klausovi se musí přiznat přesvědčivost – dokázal nás přesvědčit, že má cenu se snažit, že má cenu se učit a že má cenu bojovat, i když při tom hrozí, že si rozbijeme hubu, na což jsme nebyli zvyklí. Do té doby nás ohrožoval jen paragraf o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a o rozvracení republiky.
Klausovi se musí přiznat sociální cítění – i když zrovna to mu zazlívám – vypolstroval naši cestu všemi možnými nárazníky a polštářky, aby to nedrncalo, takže většina z nás nepocítila skoro žádné výkyvy – jeden den jsme byli v reálném socialismu, a pár let na to ve vyspělé Evropě – pravda, ještě ne jako plnohodnotní, nicméně na západě už se s námi učili počítat. Nekonala se žádná hyperinflace, žádná transformace za úspory občanů, žádná sociální katastrofa. Nezaměstnanost se držela na výši pro naše sousedy z oblasti snů.
Klausovi se vyčítá zpackaná privatizace – k čemu je majetek, který přináší jen ztráty? K čemu je fabrika, která produkuje neprodejný šmejd a na jejíž provoz se musí doplácet? Její účetní hodnota může být jaká chce, ale fakticky nemá ani cenu těch cihel, ze kterých je postavená.
Není pak lepší na chvíli zhasnout, přivřít jedno oko, riskovat nějakou tu ztrátu, když potom fabriky v soukromých rukách začnou vydělávat?
A přesně to se stalo. Jistě, uteklo pár miliard, něco málo se dostalo do nesprávných rukou, jenže drtivá většina toho, co před tím produkovalo jen ztráty, najednou začalo fungovat a prorážet si cestu na ty nejnáročnější světové trhy.
Že si na kupónové privatizaci namazalo kapsy pár hochštaplerů, to je prostě riziko podnikání. Kdyby lidi tak ochotně nenaslouchali slibům o jistotě, byly by ztráty daleko nižší. Ale přiznám se že nevím o nikom, kdo by na kupónovce prodělal.
Přínos pracovníka hodnotíme podle odvedené práce - porovnáme počáteční a konečný stav. Vezmeme-li stejný metr na premiérování Václava Klause, myslím, že se nemá za co stydět.
Jako premiér převzal ekonomiku, která produkovala úctyhodná, ale neprodejná kvanta surovin a materiálu s nízkou přidanou hodnotou – převzal lid, který který byl všechno možné, jen ne pracovitý, samostatný, podnikavý – převzal krajinu zdevastovanou plundrováním surovin a průmyslovými odpady.
Svému nástupci prý odevzdal "spálenou zemi" – fungující ekonomiku, která se zabydlela na náročných západních trzích a naučila se produkovat sice méně, ale mnohem dráž a v tvrdé měně, a zhodnotit tak práci našich ručiček, které už zase začínaly být zlaté. Fungující infrastrukturu, rozvinutou síť služeb, fungující zdravotnictví na úrovni blížící se západním standardům, čisté životní prostředí.
Asi největší škodu způsobil dvěma posledně jmenovanými položkami – díky dramatickému a skokovému prodloužení průměrného věku připravil vrásky svým nástupcům, kteří dnes musí řešit další fungování průběžného důchodového systému, protože lidi už nechtějí spořádaně umírat ve dvaašedesáti.
Zkusme si porovnat náš stav a naši cestu třeba s bývalou NDR.
Jistě i pan profesor Švejnar uzná, že tam proběhla transformace čistě, průhledně, v rámci civilizovaných zákonů. Nebylo tam žádné zhasínání, žádný úprk před právníky.
NDR měla před námi řadu výhod
– ekonomika byla v daleko lepší kondici, NDR byla výkladní skříní socialistického tábora
– průmysl byl víc orientovaný na vyspělé technologie a na lehčí odvětví
- neexistovala tam jazyková bariéra
- vnitroněmecký obchod fungoval prakticky od jejího počátku, i když v různých dobách s různou mírou restrikcí ze strany východu, ale existovaly tam funkční a zajeté obchodní vazby
S takovýmhle výchozím stavem se dal čekat ekonomický zázrak. Vlastně to byl zázrak, že žádný zázrak nepřišel. Místo toho přišlo rychlé vystřízlivění ze sjednocovací euforie.
Východní Německo bylo dlouhé roky (měl jsem k dispozici jen statistiky do r.2003) na umělé výživě, a ročně jí spolykalo za téměř 100 miliard euro – za ty peníze bychom u nás vybudovali socialistický ráj, kde by nikdo nemusel pracovat, leda že by se mu zrovna chtělo.
Nezaměstnanost se vyhoupla ke dvaceti procentům a držela se jich skoro dvacet let, a to přesto, že přes tři miliony východních němců „emigrovalo“ za prací na západ.
Z občanů NDR se přes noc stali občané druhé kategorie – najednou se probudili v úplně jiném právním prostředí, než v jakém šli spát. Neznali zákony, neuměli v tom chodit, byli odsouváni na vedlejší kolej.
My jsme byli hozeni do vody, a museli jsme se naučit plavat i za tu cenu, že spolykáme nějaké andělíčky a náš styl nebude ze začátku úplně čistý kraul, ale spíš divoké plácání a kopání.
Východní Němci se od samého začátku učili předpisová tempa, ale dodnes se neobejdou bez záchranného lana.
Takže opravdu to tady Klaus tak zbabral?
Nejsem žádný klausofil, jen jako profesionál umím ocenit profesionální práci. Na Klausovi mi taky vadí spousta věcí – samolibost, ješitnost, v některých otázkách je kapánek dogmatik, nejvíc si to u mě pohnojil oposmlouvou. A možná dostal druhým funkčním prezidentským obdobím příliš velkou šanci se ještě znemožnit, podobně jako před ním Havel.
Nicméně beru ho jako premiéra, který nás dovedl do Evropy, i když to vždycky nebylo po umeteném chodníčku.
