Jako děti jsme hltali Angeliku. Myslím, že je to pochopitelné, aspoň pro naši generaci - během asi pětidílné série hlavní hrdinka strávila na plátně v úhrnu možná i deset vteřin bez podprsenky, což bylo fantastické.
A tak jsme se v kině u kasy dělali většími a stláčeli pískot našich hlasivek co nejníž, abychom oklamali biletářku, a těšili se, že třeba zase zahlédneme nějaké to mihnutí se bradavky nebo zadečku svůdné rusovlásky, jako v předminulém díle. Byla to pro nás jedna z mála možností, jak se dovzdělat v oblasti sexu, kde jsme jinak byli odkázaní jen na samostudium. Husákovská gerontokracie vnímala sex jako něco, co by mělo být na předpis, a co by se mělo před mládeží tajit pokud možno do smrti, takže když se pak člověk poprvé probudil s mokrýma trenýrkama, málem s tím utíkal k doktorovi.
Ale nehodlám tady teď vzpomínat na nějaký čas malin a her. Jen jsem si vzpomněl, že se v jednom díle toho plytkého dílka, nevzpomínám si už ve kterém, mihla pravda... nebo možná moudrost, nejsem si jistý.
Vzpomínáte si, jak jakýsi perský papaláš, který zrovna s profesionálním zaujetím přihlížel popravě - lámání v kole to tuším bylo - řekl Angelice:" Největší problém vás evropanů je možnost volby..."?
Řekl bych, že to vystihl docela přesně.
S možností volby se potýkáme už od plenek – rodiče jsou snad poslední věc, kterou jsme si nemuseli sami vybírat. Jenže pak už to šlo od jedné volby ke druhé. Museli jste zvolit, jakou hračkou majznete přes hubu strejdu, který se na vás blbě tlemí a uráží vaši inteligenci přitroublým budlikybudliky, zvolit, jaký dudlík se nejlíp hodí k té či oné příležitosti, a pak už byl před vámi jen nekonečný rozhodovací strom, který vás tisíckrát denně stavěl před nutnost volby, ale nakonec vás stejně zavedl kam jste nechtěli
Vemte si, s kolika možnostmi volby se potýkáte během jediného dne - nebo třeba jediného, poměrně jednoduchého úkolu - nákupu. Už to, kam jít nakoupit, je pro mnohé dilema, nad nímž člověk stráví spoustu času - nakonec se rozhodne na základě kávy v akci za 99.-, ale sotva vyjde z obchodu, vidí, že vedle mají sice kávu za 139, ale jogurty po 6,90, takže by ušetřil prakticky stejně, ne-li víc. Ale kromě rozdílné ceny kávy a jogurtů všude dostanete stejně gumové rohlíky, stejné broskve, ke kterým by se měl přibalovat louskáček, a stejná rajčata, která sice co do červenosti a kulatosti splňují všechny normy a směrnice EK, ale pokud jde o chuť, i soudruzi chemici z NDR by namíchali lepší.
Stejné je to v politice. Můžete si vybrat z bezpočtu stran, ale v souhrnu nakonec vždycky nakoupíte stejnou verbež, která jen převezme štafetu na cestě od deseti k pěti, a prakticky stejným tempem jako ta předchozí odpajdá svůj úsek...
Možnost volby znamená svobodu, a svoboda znamená odpovědnost. Když zbavíte svobodu odpovědnosti, dostanete se k dnešní karikatuře svobody, k možnosti volby z bezpočtu stejně špatných možností. Tím, že volíte bez odpovědnosti, učíte volené, jak se nechat zvolit taky bez odpovědnosti. Ti se pak starají jen o to, jak se trefit se do vaší nálady, jak zvolit správnou barvu šály, správnou značku piva a tučnost klobásy, nebo jak definovat přiměřenou částku, kterou můžou slíbit. aby neurazila a současně nijak významně nezmenššila budoucí kořist.
Někteří lidé prý volí rozumem, jiní zase srdcem... jak je ale potom možné, že ve volebních urnách většinou najdeme obsah žaludku? A to ještě můžeme mluvit o štěstí…
Myslím, že „volební orgán“ většiny z nás můžeme hledat daleko níž než je hlava nebo srdce. Spíš od pasu dolů.
Volíme podle planých slibů, a protože evoluce funguje i v politice, diktujeme vlastně politikům, co chceme slyšet. Oni jen volí optimální strategii přežití, a tak se naučili naslouchat, a šeptají nám do ouška přesně ty sladké lži, které tak rádi posloucháme. A nic za to nechtějí… vlastně jenom takovou drobnost.
S tím, jak se rozšiřují možnosti volby, prý roste naše svoboda. Já si to nemyslím.
Možná se zvyšuje její objem, roste do prostoru, ale hmota zůstává stejná... nebo spíš ubývá.
Svoboda řídne, devalvuje, za stejnou částku dostaneme čím dál míň. Nakonec nám zůstane v ruce jenom řídká pěna, která se nehodí ani na holení.
Nedávno tady jeden mladý kolega (tedy výrazně mladší než já) naznačil, že Bervikovi možná nešlo o to udělat reklamu svému manifestu. Ten je ostatně tak rozsáhlý, že ho stejně nebude nikdo číst. Spíš mu šlo o to dostat svoje kamarády a ideové souputníky do presu, do izolace. Že chtěl svým zrůdným činem vyprovokovat společnost k tažení proti všemu, k čemu se on sám hlásí. Ostatně řada reakcí napovídá, že právě tohle se mu podařilo.
Taky pokládám tuto možnost za velice pravděpodobnou. Svým činem nemůže rozhodně vyvolat žádné sympatie, jen odpor. Jenže když se odpor nasměruje proti odpůrcům, může to mít nečekaný výsledek. Když je totiž zaženete do kouta, zredukujete jejich svobodu volby na dvě možnosti: buď se vzdát, nebo začít kousat...
