Kdo může za mír?

Kdysi jsme se učili, že za mír vděčíme Sovětskému Svazu a nerozborné jednotě bratrských národů socialistického tábora. Dnes se učíme, že mír je tu jen díky nerozborné jednotě bratrských států EU.

Tak kdo je za ten mír vlastně odpovědný? Nebo ho čtyřicet let střežil socialistický tábor pod vedením SSSR, a po jeho pádu převzala údržbářskou štafetu EU? Asi jo.

Taky světlé zítřky EU převzala, se vším, čím jsou charakteristické – zejména tím, že se s každým krokem vzdalují, a čím jsou dál, tím větší máme jistotu, že jdeme správně. Jen se musíme ještě víc semknout, abychom lépe čelili následkům našich kroků.
Jediný rozdíl mezi světlými zítřky tenkrát a dnes je v barvě - tenkrát byly zítřky malovány rudě, dnes jsou víc do zelena. Tenkrát nám v důsledku boje za ně žloutla země pod oxidy síry a kyselými dešti, dnes nám žloutne pod energetickou vegetací. Výsledek je prakticky tentýž - mrtvá půda - takže to vypadá, že všichni architekti světlých zítřků spoléhají, že až přijdou, nebudeme už zemi potřebovat.

Dalším dědictvím je bezvýhradná poslušnost, samozřejmě dobrovolná. Tam kde je jistota,  jsou otázky zbytečné, a mluvit o problémech znamená přivolávat je. Souhlas s čímkoli je vnímán jako implicitní záležitost. Nastávají tak roztomilé situace, kdy titíž lidé, kteří radí babičkám a dědečkům, aby byli opatrní a každou smlouvu si napřed přečetli, než ji podepíší, radí politikům přesný opak.

I média začínají propadat sentimentu, a tak se nám do zpravodajství už zase vkrádá servilita vůči vrchnosti, a aby to bylo vyvážené, tak nesmiřitelnost a nenávistně odsuzující tón vůči jejím oponentům. Autocenzuru poslušnosti sice vystřídala autocenzura politické korektnosti, obojí je ale opět velmi často motivováno existenční závislostí, jen v ojedinělých politováníhodných případech čistou vírou.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Včera tady na blogu vyšel jakýsi redakční úvodník, který mi zase připomněl mládí... to se mi poslední dobou stává tak často, že jsem už vyloučil náhodu z okruhu podezřelých.

Podobné úvodníky jsem kdysi na vojně četl v Obraně Lidu. Nebyl jsem sice nijak vášnivým čtenářem stranického tisku, ale na vojně byl odběr tohoto plátku dobrovolný. Když ráno balík novin dorazil na rotu, pomocník dozorčího je bajonetem rozřezal na kousky o té správné velikosti a naplnil jimi zásobníky na WC. Tam jsme se konečně dostali k četbě - ostatně jedině tam a v této formě články dávaly jistý smysl. A jelikož byla demokracie, rovnou jsme se k nim vyjářili ve velmi otevřené diskusi - řekl bych na plnou hubu, ale to by bylo anatomicky nepřesné.

Musím uznat, že tenkrát byli novináři daleko upřímnější - nazývali ty, kterým nevoní nový řád, rovnou zaprodanci a samozvanci. Dnes jsou to prostě ňoumové, kteří někomu naletěli, protože nemají zkušenosti s totalitou a nepoznali válku.
Ale jedno zůstalo stejné, zase je tu nepřítel - ideodiverzant, který maří úsilí budovatelů a podrývá snahu všech poctivých lidí dojít k světlé budoucnosti. Ideodiverzní centrály se jen přestěhovaly z Mnichova na Pražský Hrad a neovládají je už jestřábi z Pentagonu a šedé emience z CIA, ale Václav Klaus se svou hradní partou... ale zase tu máme nepřítele osvědčeného střihu, nepřítele, který plete lidem hlavy a rozsévá nedůvěru, a tak podkopává jednotu a semknutost a...

Zásadní rozdíl mezi tehdy a dnes je v tom, že tehdy se ideologové báli hlasu lidu, a tak ho jednoduše zakázali - zavřeli nás do klecí, tábor míru a nerozborného přátelství obehnali ostnatým dátem a drželi nás pod zámkem. V tom udělali soudruzi chybu. Dnešní vůdci vědí, že s hlasem lidu si nemusejí dělat žádné starosti. Stačí správně podchytit a motivovat politickou reprezentaci a byrokratický aparát - třeba dotacemi - a s nějakým hlasem lidu si nemusíte dělat těžkou hlavu – dokud má chléb a hry, nestará se za co. A když začne některý politik zlobit, stačí pohrozit omezením přísunu, případně přivřít nějaký ten kohoutek, a hned se najde dost mravokárců, kteří mu vysvětlí pojem solidarita.

V souvislosti se zmíněným článkem a jeho nepřehlédnutelným mírovým akcentem vyjádřeným už v názvu mi vytanula na mysli další reminiscence - před třičtvrtěstoletím měla Evropa taky jednoho štváče a kverulanta, který podrýval snahu politiků o udržení míru. Daladier, Chamberlain, Molotov a Ribentrop byli konstruktivní, uměli se domluvit, třeba i za cenu drobných ústupků a ztrát, jen ten Churchil pořád kalil vodu.

A když už jsem zmínil Churchila, tady je jeden jeho bonmot - zmíněný článek, stejně jako většina výroků skalních zastánců eurofederalizace se nese přesně v jeho duchu:
"Nemluvte o chybách. Ty budou mluvit samy za sebe"

... jen si myslím, že tady ten budoucí čas už není tak docela namístě...