Žila byla tři prasátka – až potud je to pravda. Dál pokračuje obyčejná fikce.Historie je, jak známo, dáma lehce užvaněná, co si strašně ráda vymýšlí, až chudák sama neví, co je skutečné a co je jen produkt její fantazie...
...a mnozí z vás se budou divit, co si přečtou za takových tisíc let o událostech, kterých se přímo účastnili.
Podobně by se divila ona tři prasátka, která každé svým způsobem čelila vlčímu imperialismu.
A proč by se nedivila, řeknete si možná, vždyť žijí tom cihlovém domečku spokojeně dodnes, takže si o sobě jistě něco přečetla… ale, dámy a pánové, vy tomu vážně věříte?
Řeknu vám, jak to bylo.
Aštara tu a tam popadne taková ta uklízecí mánie, co občas přepadá šéfy, kteří šéfují buď příliš dlouho, nebo naopak moc krátce. Prostě najednou by chtěl mít všude pořádek, všechno pěkně srovnané a utříděné, věci na svém místě a ve správných škatulkách, a my pak lítáme jako hadr na holi, než ho to pustí. Při posledním takovém záchvatu jsem dostal za úkol uklidit historii. To pěkně nakrklo Elvise, který se o tuhle zašívánu vždycky zuřivě hlásí, ale tentokrát měl smůlu – Aštar neměl náladu na diskuse, a tak mu původní práci přihodil ještě diskografii Standy Hložka.
Já jsem se odebral do boudy – to je taková rozbitá kůlna na dvoře jednoho činžáku v Nuslích, máme tam hvězdnou bránu, stroj času, lis na ještěrky a takové to harampádí co člověk potřebuje jednou za uherský rok - a vydal se uklízet historii.
Projel jsem pár událostí, kde to vřelo a tekla krev, a nezbylo mi než souhlasit s Aštarem, že je v tom pěkný bordel. Třeba u Thermopyl - žádné tři stovky, ale rovných třista dvacet sedm - sparťani byli možná dobří na bojování, ale v matice by jim to natřel kdejaký prvňáček. A ke všemu peršanům do očí blýskaly foťáky turistů a lovců senzací, a to se pak blbě bojuje. A neznám stupidnější bojový pokřik než „sýýýr!“.
Var a krev jsou zajímavé, ale rychle začnou nudit. A tak jsem se začal poohlížet po něčem klidnějším. Prošel jsem pár vyloženě nudných událostí, podíval se na stavbu Karlova mostu, na kolaudaci Čínské zdi, na první mistrovství světa dřevorubců v Saharawoodu, a pak mi nějak ujela ruka na klice reostatu, a náhodou jsem se přichomýtl zrovna k té události.
Nijak mě to nezajímalo, jenže i u nás se šetří, a tak musíme řádně vykázat každou cestu. Neumíte si představit ty pitomé otázky, když musíte vysvětlovat, proč jste projeli čtvrt kila muonů jenom proto, abyste se někde zdrželi šest vteřin. A tak jsem si řekl, že se tady trochu porozhlédnu.
Vlk zrovna stál bezradně před chaloupkou ze slámy a přemýšlel, co s ní. Asi inteligencí zrovna neoplýval, ta třesoucí se hromádka slámy představovala spíš riziko, že v ní najdete zapomenuté vidle, než nějakou překážku.
Opodál se tyčila – vlastně spíš trčela do všech stran – podivná konstrukce z fošen a trámků, jaká musí zákonitě vzniknout, když se prase rozhodne postavit si dům vlastníma rukama. Z jejího okna – tedy pokud to bylo okno a ne výrobní vada - vykukovaly zvědavé oči.
Třetí prasátko se zaujetím sledovalo osud svých sourozenců z nedalekého vršku a tvářilo se povýšeně. Vydal jsem se k němu, protože odtamtud byl opravdu pěkný výhled, a přidal se k pozorování.
Ďábelské uchechtnutí prozradilo, že vlk na to konečně přišel, a okamžitě se pustil do díla.
Z historie víme, že vlk chaloupku ze slámy odfoukl. Až potud historie souhlasí s realitou. Co ale historie zamlčuje je fakt, že při tom stál k chaloupce zády. A ještě si při tom škrtl zapalovačem.
Scéna, která následovala, by se těžko dala označit za krvavou. Kdyby se u toho vyskytl malíř, asi by namaloval něco na způsob „ osamělý piknik s pečeným seletem“ - jenže jsem tam byl jen já a dvě prasátka, a ani jedno z nich se k malování nemělo.
„ Já mu to říkalo,“ prohlásilo prasátko tónem, který přesně korespondoval s výrokem, a nespouštělo při tom oči z vlčí hostiny.
„ Kdepak sláma, ta ho nezastaví. Na to má příliš silnou motivaci.“
Zvedlo ke mně oči, co tomu říkám, ale když jsem mlčel, vrátilo se k zaujatému pozorování. Jen po chvíli zamyšleně a se stopou sebeuspokojení dodalo:
„ Jako motivace jsme fakt dobří.“
Chvíli jsme mlčky pozorovali hodujícího vlka, ale pak mi to nedalo. Zarážel mě prasátkův ledový klid. Nesmíme sice zasahovat do historie, ale když už máte jednou svůj portrét v Sixtinské kapli, máte tendenci brát tahle pravidla spíš jako nezávazná doporučení. A tak jsem porušil zásadu mlčenlivosti a zeptal se prasátka, co bude dělat, až vlkovi vytráví.
„ Klídek, mám to zmáknutý,“ prohlásilo s převahou. „ Postavím si domeček z cihel. Ten vlk neodpr… neodfoukne ani nerozbije.“
Sebevědomě se usmívalo a se zjevným despektem pozorovalo vlka, který mezitím dojedl a viditelně neměl dost.
„ A cihly máš?“ zeptal jsem se.
„ Ne, proč?“ vrhlo na mě nechápavý pohled.
Vlk mezi tím došel k chaloupce ze dřeva a zkoušel se do ní dostat. Ale s jedním trikem nevystačíte navěky, a navíc vždycky to nefunguje tak jako prvně. Teď se spíš zdálo, že chce udělat kariéru v raketové technice.
Po několika bouřlivých pokusech s nepředvídatelným dopadem to vzdal a rozhodl se pro způsob, který se mu mnohokrát osvědčil a o kterém věděl, že je tu šance na úspěch přímo úměrná vynaloženému násilí.
Příští scéna už nebyla bez krve, ale nebudu vás zdržovat podrobnostmi… i když zas tak moc jí nebylo, v druhém prasátku by se krve nedořezal.
„ A z čeho ho postavíš?“ zeptal jsem se třetího prasátka.
„ No z cihel, přece. Vždyť jsem to říkalo, ne?“ zakroutilo nechápavě hlavou a myslelo si něco o ignorantech.
„ Když je nemáš?“
Řeknu vám, vidět na prasečím čele přemýšlivé vrásky je pohled k nezaplacení.
„ Aha?“ řeklo, když k němu po dlouhé a strastiplné pouti dorazilo poznání.
„ No, naštěstí tady máme plán B, že?“ řeklo nakonec s hysterickou rozjařeností, a okamžitě se pustilo do jeho realizace.
Plán B měl stoprocentní naději na úspěch… ovšem za předpokladu, že šlo o plán na průnik do vlčího žaludku horním koridorem. To se mi zdálo málo pravděpodobné, a tak jsem se pustil za klopýtajícím a ječícím prasátkem v naději, že spolu něco vymyslíme. Když už jednou porušíte pravidla, neváháte je porušovat dál.
„ Myslíš že takhle vlkovi utečeš?“ zeptal jsem se, když jsem panicky prchající prasátko několika kroky předběhl.
„ No… asi ne… ale je to furt lepší než nedělat nic, nemyslíš?“ řeklo udýchaně, a když nabralo dech, pokračovalo v ječení. Ale s postupem času bylo v ječení míň a míň paniky a hysterie, a začal se do něj vkrádat přemýšlivý tón. A najednou ustalo, jako když utne. Prasátko se zarazilo a jeho tvář se začala rozjasňovat.
„ Ale počkej, vždyť je tu člověk. Ten se prý vlka nebojí,“ řeklo pomalu, jako by samo sobě sdělovalo převratný objev.
„ Půjdu za ním. Třeba mi pomůže,“ prohlásilo nakonec s nadějí, a vydalo se hledat člověka.
Najít člověka nebylo těžké ani tenkrát. Každou chvíli jste na něj někde narazili, a tak ani prasátku hledání dlouho netrvalo.
„ Ahoj člověče, mám problém. Jde po mě vlk. A o tobě se říká, že se vlka nebojíš,“ řeklo prasátko a upřelo na člověka prosebný pohled.
„ Nebojím se vlka nic,“ řekl člověk s důrazem na to nic. „ To nic je důležité, rozumíš?“
Prasátko chvíli zmateně zíralo a pak snaživě přikývlo.
„ Ale samozřejmě ti pomůžu. Mám v domě zrovna jednu volnou místnost - říkejme jí třeba chlívek - a tam budeš před vlkem v bezpečí,“ řekl člověk laskavě.
Prasátko se rozradostnilo, ale vzápětí zesmutnělo.
„ No jo, ale co budu jíst? Sotva vytáhnu paty, abych si něco vyhrabalo, vlk skočí a v tu ránu je po mě.“
„ S tím si nedělej starosti“, řekl člověk, „ generuji poměrně slušnou nadhodnotu, jídla bude habaděj.“
Po chvíli zamyšleně dodal: "Třeba časem najdeme způsob, jak bys mohlo být užitečné."
Prasátko chvíli přemílalo člověčí sdělení plné neznámých slov, a když z něj vydestilovalo smysluplnou informaci jídla habaděj a ten zbytek zařadilo do kategorie informační šum, znovu se rozradostnilo.
A tak třetí prasátko uniklo vlčím úkladům a žilo spokojeně v domečku u člověka, uprostřed blahobytu a s korytem přetékajícím dobrotami... a kdyby nebylo zabijačky, žilo by tam dodnes.
Taková jsou tedy fakta. Ještě věříte historii?
Ale ona není jen užvaněná, má ještě jednu nepříjemnou vlastnost - ráda se opakuje.
