Přiznám se, že mám slabost pro režiséry typu Johna Woo – skvělé vypravěče a řemeslníky, kteří sice vaše vnímání nezahltí obrovskými myšlenkami a nepředzásobí vás otázkami o smyslu toho všeho kolem na zbytek života, ale zato vám předestřou i docela jednoduchý příběh v takové škále barev a s takovou precizností, že dvě a půl hodiny strnule zíráte na monitor a nepřehlédnete jediný utracený milion.
Taky film Krvavé pobřeží patří do téhle kategorie. Viděl jsem jen zkrácenou „prozápadní“ verzi, a docela mě navnadila na shánění té plné, dvoudílné.
Podívaná je to skutečně velkolepá, a i co do historických reálií docela uvěřitelná. Na velkofilm čínské produkce je tu sice překvapivě málo bojovníků zdolávajících desítky metrů jediným skokem po inverzní balistické křivce, ale jinak film bojovými scénami nijak nešetří. Na své si přijdou jak milovníci velkolepých hromadných scén, tak i sólových výstupů zarytých individualistů, které jsou pravým koncertem svištících čepelí, zkrvavených hrotů i drtivých dopadů pěstí či malíkových hran.
Do boje se tu nezvykle často zapojuje mozek – tedy ne v té rozmázlé formě, na jakou jsme v podobných dílech zvyklí, ale v té kompaktní, bezpečně uzavřené v lebce, a dosud myslící.
Jedním z hlavních hrdinů příběhu je generál Liang – takový čínský Odyseus – který celou válku prakticky vyhraje, aniž by se sám dotkl meče. Postačí mu k tomu schopnost myslet, a jisté elementární znalosti meteorologie.
Děj by se asi dal shrnout do věty - jak s dvacetinásobnou přesilou prohrát válku - ale radši ho nastíním podrobněji. Ne proto, abych se tady pouštěl do nějakých recenzí, ale protože mi při sledování naskočila zajímavá asociace, o kterou bych se tady rád podělil.
Tak tedy: ctižádostivý premiér Cao Cao přesvědčí slabošského císaře, aby vyslal vojsko proti odbojným jižním státům. Sám pak v čele skoro milionové armády vyrazí po řece Yangtze pokořit rebely, ale jeho pravý záměr je sjednotit Čínu a sám stanout v jejím čele.
Zpočátku povstalce bez problémů válcuje, což v něm nutně vyvolá pocit, že jeho cestě k moci nestojí nic v cestě – prostě běžné duševní rozpoložení megalomanů.
Jenže pak se vzbouřenci spojí a opevní v pevnosti Rudý Útes, postavené na břehu řeky proti rozlehlé zátoce. Je jich tam jen nějakých čtyřicet tisíc, což na premiérově tváři vyvolá lehce pobavený úsměv – takovou hrstku hravě umlátí vesly, když na to přijde – ale tváří se odhodlaně.
Cao Cao se tedy utáboří na druhém břehu, aby si všechno důkladně promyslel, a jeho dva tisíce lodí nacpaných vojskem k prasknutí zakotví v zátoce.
Jenže jeho vojáci jsou vesměs suchozemské krysy a z věčného houpání lodí je bolí hlavičky. A tak je vymyšlen geniální plán – všechny lodi se spojí dohromady.
Plán byl realizován, houpání ustalo, a v zátoce vznikl obrovský umělý ostrov, který stabilitou doslova přetékal. Vojáky přestaly bolet hlavičky, a v tu ránu byli celí nadržení vyrazit a srovnat to odbojné hnízdečko naproti se zemí.
Jenže pak jim udělalo čáru přes rozpočet počasí. Otočil se vítr a začal vanout směrem od pevnosti k nim – jak předpověděl onen výše zmíněný generál-meteorolog. Na to obránci čekali, a díky generálově předpovědi na to byli připraveni a věděli, jak to využít. Stačilo poslat proti plovoucímu kolosu pár zapálených lodí a chvíli počkat, až oheň udělá většinu práce za ně.
Nemuseli čekat dlouho - dva tisíce lodí namačkaných těsně vedle sebe a pevně sešroubovaných do jednoho celku, to je sen každého požáru, který má jen špetku ctižádosti. Tenhle jí měl až až, a tak do svítání bylo vše odbyto – celá slavná a hrozivá flotila a většina neméně hrozivé armády přešla pod velení místního ekosystému. Zčásti ležela na dně, zčásti plavala po proudu, ale tady i tam z ní vyprchala veškerá bojovnost.
A tady mi naskočila ta asociace.
Architekti EU mají přesně stejné myšlenkové pochody, jako ten mocichtivý megaloman. Snaží se vytvořit sílu a stabilitu tím, že sešroubují relativně malé státy do jednoho obrovského celku. Mají za to, že tím vzroste jejich síla, a tím pádem i význam na mezinárodním poli. Takové to „bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic“, které už dnes nenabulíkujete ani dětem, protože i čtyřletý capart ví, že jeden myslivec dokáže proti vlkovi víc než tisícihlavé stádo ovcí. Jenže vykládejte to Barrosovi.
EU se snaží vytvořit stabilitu tím, že vezme státům jejich vlastní dynamiku a přetransformuje ji do své velikosti. Sešroubuje jednotlivé lodě svorníky norem a direktiv, omezí jim manévrovací prostor jednotnými předpisy a z prstu vycucanými kvótami, sváže jednotnou měnou a fiskální politikou. Přitom si bláhově myslí, že tak vznikne superstát, jehož energie se bude rovnat přinejmenším součtu energií jednotlivých států. Kdyby dávali ve škole pozor, věděli by, že hmotnost je jen jedna složka energie.
Na chvíli se v Evropě skutečně podařilo vytvořit zdání stability. Paluba se přestala houpat, jenže to bylo hlavně tím, že se přestala hýbat. Stabilita je jen jiný výraz pro nehybnost.
Ale tak jako v případě sešroubované flotily, i v případě sešroubovaných států vzniklo jen mohutné nemotorné monstrum s nulovou ovladatelností, které se v nepřízni počasí stává hříčkou živlů. Tam, kde by si jednotlivé lodě, schopné manévrovat podle svých možností, s hrstkou útočníků hravě poradily (no, možná by došlo na nějaké to spálené obočí), nehybný kolos mohl jen bezmocně čučet vstříc neodvratné zkáze.
Tam, kde by se jednotlivé státy s krizí vyrovnaly každý po svém a podle svých možností a manévrovacích schopností, dnes přeskakuje požár z jednoho státu na druhý, a bezmocné vraky stahují ke dnu celou flotilu.
Jenže politici jsou tvorové zvláštního ražení. Řekl bych, že nám je do cesty nastrčila evoluce, aby nás dostala zpátky na stromy… dokud ještě nějaké jsou. A tak zatímco kolem sebe sypou bonmoty o tom, jak se máme učit z historie, sami pořád dokolečka opakují tytéž chyby.
Jak dlouho je ještě necháme při tom, že to dělají pro naše dobro?
