Před třiceti lety jsme věřili, že dnes budeme létat na Mars, a bude jen otázkou času, kdy vykročíme ke hvězdám… ale kdyby vás tenkrát napadlo, že dnes bude mít každý v kapse telefon, lidi by řekli, že to máte ze sluníčka.
Vývoj se někdy vykašle na prognózy a extrapolace a nabere zcela nečekaný směr. Vlastně to dělá poměrně často. Ale nemůžu se zbavit podezření, že v osmdesátých letech minulého století nás hodil nejen na jinou kolej, ale i do úplně jiného vlaku.
Může za to drobná křemíková destička ušpiněná na těch správných místech těmi správnými nečistotami – mikroprocesor. Obyčejná elektronická součástka, která uměla nejen reagovat na jedničky a nuly, ale mohli jste ji naučit, jak je zpracovat.
Mikroprocesor byl technice stejný evoluční skok jako když člověk před třemi miliony let slezl ze stromu. Tenkrát se na zemi objevil tvor, který k přizpůsobení se jiným podmínkám už nepotřeboval mutace a zdlouhavý přirozený výběr. Najednou tu byl tvor, který když se chtěl posunout kousek na sever, nemusel čekat, až mu naroste ta správná srst, ale vypůjčil si ji od místních. Když chtěl změnit jídelníček, nemusel čekat, až mu narostou správné zuby a drápy, ale jednoduše vzal do ruky klacek a naučil se jím mlátit hlava nehlava.
Stejně tak s mikroprocesorem najednou přišla součástka, která znamenala převrat v elektronice. Najednou nebylo třeba skládat složitá logická pole z hradel a klopných obvodů, abyste docílili určité funkce – stačilo použít jednu součástku, a tu funkci jí naprogramovat. A tak dnes prakticky stejná součástka dokáže řídit vaši pračku, ledničku, topení, brzdy u vašeho auta, objektiv vašeho foťáku a spoustu dalších věcí.
Stejně jako před třemi miliony let u člověka, se před třiceti lety v technice těžiště vývoje přesunulo z oblasti hardware do oblasti software.
A Clarkův Ten jenž hledí na měsíc přestal vzhlížet ke hvězdám a upřel pohled na zářící obelisk s poměrem stran 1:4:9 (přibližně)… a zírá na něj dodnes.
Úmyslně beru jako mezník rok 1980, i když mikroprocesor byl známý dávno před tím. Ale tenkrát se na pultech obchodů (nikoli našich) objevil první osobní počítač dostupný širokému publiku – ZX80.
Od chvíle, kdy na našich stolech zazářily monitory, přestáváme snít. Proč taky snít, když ani ten nejujetější sen nepřekoná virtuální realitu, kterou je nám schopna předestřít ta vrčící bedna pod stolem, a monitor velikosti projekčního plátna ji umí zobrazit v barvách, vedle kterých se realita utápí v šedi.
Jiří Wolker v jedné básni napsal, že člověk může zabít sen tím, že ho uskuteční. Nám naše sny zabíjejí vyvojářské týmy, které dnem i nocí bádají, jak udělat stíny a lesky přirozenější a brilantnější, pohyby plynulejší, herní světy větší a komplexnější, a enemíky chytřejší - ale jen do té míry, aby nenudili, ale zároveň aby bylo jasné, kdo je tu pánem.
Zíráme na miliony barevných trojúhelníčků přetransformovaných do pohledu neporazitelného hera na úžasný svět plný nebezpečí, ale taky výzev… a ztrácíme potřebu sami konat nemožné a vidět neznámé.
Stačí párkrát ťuknout na klávesnici a máte po ruce libovolnou informaci. Stačí pár kliknutí, a můžete si pokecat s kýmkoli na planetě, a dokonce ho i vidět. Můžete se podívat kamkoli – svět je prošpikován miliony kamer a prakticky není místo, které by nebylo online. Díky tomu ztrácíme potřebu poznávat, cestovat, potkávat se.
Je neuvěřitelné, jak se mentalita lidstva dokáže změnit během jedné generace. Ale vlastně člověk dělá pořád jedno a to samé – přizpůsobuje se novým podmínkám. Z člověka - tvůrce a dobyvatele - se stává spotřebitel… protože spotřeba je v současných podmínkách ta nejjednodušší a nejefektivnější forma existence. To platí i pro duchovní sféru, i tady se stáváme pouhými konzumenty.
Dalo by se to nazvat mentální obezitou – působí to na naše myšlení stejně jako tělesná obezita na fyzickou aktivitu. Oblékáme mozek do vytahaných tepláků a necháme ho rozvalovat se na pohovce u televize.
Tento trend vyhovuje politikům. Je mnohem snadnější vládnout apatické a spíš vegetativní formě života než neukázněným individualitám poháněným těžko kontrolovatelnými touhami a vášněmi. Lidi, co zírají na hvězdy, byli vždycky nebezpeční... zatímco sehnutý hřbet - je jedno jestli před oltářem trestajícího boha nebo blikajícího monitoru - je známkou bezproblémovosti. Poslušnost a apatie jsou sestry.
Opět je tady zarážející rychlost, s jakou se sice nedokonalá, leč přijatelně funkční demokracie změnila v jakousi špidlokracii – vládu bezvizových úředníků, prodchnutých jen vírou v neomezenost zdrojů, a ochotných přivést lidstvo ke štěstí třeba proti jeho vůli. Jejich představa štěstí spočívá v institucionalizaci požitků, a jejich ideálem je přídělový systém, aby každý dostal toho štěstí spravedlivou dávku. Pak si lidi nebudou závidět a zavládne mír a všeobjímající láska.
Vlastně už jsme v Matrixu – systém nás krmí sny a výživnou břečkou, a za to z nás vysává veškerou energii.
Jak z toho ven? Ukáže nám cestu bílý králík?
Jak tady napsal jeden kolega, musíme do vesmíru. Na základě jeho článku píšu tohle zamyšlení.
Co dnes lidstvu chybí nejvíc, jsou cíle. Třeba daleko za obzorem, třeba nedosažitelné, ale takové, které lidi přesvědčí, aby se znovu stali tvůrci a dobyvateli - které zvednou jejich mozky pohovek a převléknou je do montérek... protože tohle je cesta, kterou nám předurčila evoluce před třemi miliony let. Ne vegetovat někde na stromě a spoléhat, že ty banány tady budou věčně.
Jenže těžko dnes najdete politika, který by přemýšlel dál než do příštích voleb. Těžko najdete vizionáře schopného slíbit lidem krev, pot a slzy, a přesvědčit je, že budoucnost za to stojí. Vždyť je přece daleko snazší přesvědčit voliče, že mají nárok na spravedlivý příděl štěstí bez ohledu na to, jak se o ně přičiní.
Takže to asi zase zůstane na evoluci. Jenže ta - jak známo - pracuje bez emocí a nemá sociání cítění...
