Téměř všichni se máme (podle jistého nejmenovaného ministra financí) jako prasata v žitě a navíc se o nás stará parta lidí, kteří dostali po minulých volbách k péči o naše blaho patent na rozum.
Opírají se tihle lidé o názory renomovaných odborníků na ekonomiku, zdravotnictví, sociální péči či další obory? Diskutují s lidmi, kteří mají k jejich reformním projektům věcné výhrady? Berou je vážně a snaží o konsensus, aby reformám zajistili širší společenskou podporu?
Bláhový člověk si může myslet, že politik ve funkci ministra či náměstka ministra je pro danou oblast respektovaným a na slovo vzatým odborníkem. Jenže takových odborníků v našich politických stranách zrovna nadbytek není. Spíše se specializují na odbornosti typu „já na bráchu, brácha na mne“ nebo „malá domů“.
Dobře, nebuďme maximalisty. Zkusme tedy alespoň doufat, že se takovými uznávanými odborníky obklopují, jejich názory, analýzy a projekty respektují a při své mravenčí zákonotvorné činnosti je uplatňují?
Každodenní praxe nás ale přesvědčuje, že ve hře o podobu nových českých zákonů jsou většinou jiné hodnoty než názory odborníků. Současní inženýři lidských osudů v tomto státě na nějaké odborníky nedají. Spíše naslouchají odborníkům trochu jiného ražení, jejichž specializací je lobbing nebo ohýbání paragrafů. A výsledek? Podivné legislativní slepence, do nichž se promítají především zájmy lidí, o nichž jsme většinou ani neslyšeli, ale kteří v politickém zákulisí usilovně tahají za nitky. Některé novotvary už procházejí parlamentním kolečkem, jiné se tam chystají. A to mají ministři v zásobě ještě spoustu skvělých nápadů!
Tenhle stát potřebuje reformy jako koza drbání, včetně reforem penzí, zdravotnictví, sociálního systému a bůhví čeho ještě. A také konkrétní legislativní kroky při potírání korupčního jednání. A vymahatelnost práva. Potřebuje ale také širší společenskou shodu, aby silou dnešní poslanecké většiny protlačené zákony přežily více než jedno volební období. Zatím to z pohledu občana sledujícího reformní úsilí vypadá, že jsou reformátoři spíše nažhavení dát to oponentům sežrat a žhavit je do běla všude, kde to jenom jde.
Musel třeba malý penzijní zákon nutně stanovovat, že dnešní mimina půjdou do penze v jedenasedmdesáti? Nebo navrhovat paragrafy o standardní a nadstandardní péči bez toho, že by byl jasný jejich obsah daný zákonem? A musí ministr drábek (nebo spíše dráb?) vymýšlet elektronické karty pro sociálně slabé příjemce státní podpory, aby je před zbytkem národa zřetelně identifikoval jako socky žijící (byť většinou ne vlastní vinou) z peněz státu? Musejí být navrhovány stokorunové poplatky za pobyt v nemocnici bez toho, aniž by byl zároveň vymyšlen mechanismus pomoci těm sociálně nejslabším pacientům? Je nezbytné vystrkovat vztyčený prostředníček na lidi, kteří přišli řízením osudu o práci a teď přijdou v nezaměstnaneckém poměru i o zbytek své společenské prestiže? To je jen pár příkladů, které mě napadly, další si můžete doplnit sami…
Podobných ťafek, které dnešní politici uštědřují obyčejným lidem, stále přibývá. A tak se člověk musí ptát: Je to projev arogance mocných, kteří vytvářejí své smělé „inženýrské plány“ jako jedinci odtržení od každodenní reality obyčejných lidí, pro které rozhodně není život jeden velký mejdan. Nebo je to politické grobiánství, které postrádá schopnost chápat společnost jako velmi složitý organismus, který na radikální a hrubé zásahy reaguje tisíci nechtěných vedlejších reakcí postihujících hlavně ty slabé, co se nemohou bránit? Nebo jsou snad chtěné? Nebo je to těm lidem jedno, protože oni mají to svoje jisté?
Tak koukám, že mám v textu nějak moc otazníků. A přesto, že pilně sleduji různé diskusní a podobné pořady, čtu spoustu článků na reformní témata, snažím se pochopit motivy vládních buldozerů i těch, kteří často vášnivě proti nim vystupují, neznám na ně jednoznačné odpovědi. A přesto si v téhle souvislosti neodpustím ještě jeden otazník: Proč nestojí vládnoucí mašinérii obyčejní smrtelníci za to, aby se jim snažili reformní zákony vysvětlit a dodali jim naději a optimismus třeba tím, že se budou chovat jako politici nesmiřitelně vůči klientelismu a korupci? Určitě by pak nebylo lidí, kteří se topí ve zmatku pochyb a fám, aby se posléze buď na všechno vykašlali nebo se naopak radikalizovali…
Tenhle stát potřebuje reformy jako koza drbání. Kéž by o jejich podobě rozhodovali lidé fundovaní a morálně důvěryhodní. Dočkáme se toho někdy?
