Jubilejní ročník „kolorsů“, jak tenhle ostravský hudební festival nazývají důvěrně jeho fanoušci, je minulostí. A znovu se ze všech stran sypou superlativy, jak úžasný zážitek to byl. Lidí, kteří jsou k němu letos kritičtí, ale přibylo.
Za všechny nabízím odkaz na http://moucka.blog.idnes.cz/c/201187/Kam-kracis-hudebni-festivale-aneb-more-hudebni-nudy-na-Colours-2011.html a musím dodat, že s mnoha postřehy autora souhlasím. Výhrady mám především k festivalové dramaturgii, která se už loni dala na cestu podbízení se většinovému vkusu. Zda je to kvůli kšeftům nebo odráží filozofii lidí kolem zakladatelky a hlavní organizátorky festivalu Zlaty Holušové si nedovolím spekulovat.
Propadnout úžasné atmosféře Colours není těžké a právě tohle patří k jeho největší přednosti, kterou na mnoha obdobných hudebních megašou nenajdete. Ostatně, kvůli pohodě, pozitivní atmosféře a nakonec i hudebním lahůdkám každoročně tisíce fandů do Ostravy jezdí. V tomhle ohledu zaslouží organizační tým Holušové chválu.
Jsem velkým fandou Colours (většinu jeho ročníků jsem absolvoval). Mám ale pocit, že se v posledních letech s mým oblíbeným festivalem děje něco neblahého. Jako by se už několik let místo zrání a profilování měnil v megaguláš všemožných hudebních stylů a zánrů bez ambicí objevovat svěží a inspirativní muziku. Ne, že by se taková nenašla, ale spíše až tak ve druhém nebo třetím plánu. Jakoby se nejdůležitějším měřítkem stal vkus masového návštěvníka.
Kdysi před lety pomáhali Colours objevovat pro našince world music v jejích nejrůznějších podobách a interpretacích. Bylo to něco v Česku úplně nového, festival se od ostatních hudebních přehlídek sympaticky odlišoval.Jsem za to Zlatě Holušové stále vděčný. Osobně považuji za nejlepší „kolorsy“ ty v letech 2005 až 2008. Bylo méně učinkujích i diváků, důležitější roli v dramaturgii hrála kvalita než kvantita.
V dalších letech muzikantů i diváků přibývá, zároveň s tím i průměrnosti. Na stejdžích se stále více objevují profláknuté popové hvězdy i oposlouchané středoproudé kapely, ubývá world music i prezentace zajímavých hudebních tvůrčích projektů. I tak zaplaťpánbůh třeba za loňské vystoupení Jagy Jazzist, Huong Thanh, Erika Truffaze a jeho Paris Projectu nebo The Gypsy Queens and Kings.
Festival v posledních letech nabýval na objemu. Nabídl více scén i účinkujících. Letos jsem napočítal šest scén, na nichž se program někdy i naprosto překrýval. A k tomu divadelní scéna s velice zajímavým programem. Už v minulých letech bylo často těžké se rozhodnout, čemu dát přednost. Už tehdy tvůrci časového harmonogramu milovníky muziky nešetřili. Letos dovedli tenhle systém k vrcholu – někdy běžel současně program na čtyřech scénách.
Nemohu si pomoci, připadá mi to jako plýtvání na všechny způsoby. Hudebnímu nadšenci každý den utekl nejeden koncert, který by si rád poslechl, a tak často sázel na jistotu. Vystoupení, která by možná pro něj byla objevem, oželel. Člověka také napadne, že finanční prostředky na honoráře pro onu masu naprosto průměrných kapel a interpretů mohly být využity na zaplacení aktuálních hvězd, ale hlavně umělců, kteří přinášejí do muziky něco nového, tisíckrát neoposlouchaného. A že jich je ve světě dost. Stačí se podívat do okolních zemí, s jejichž zajímavou muzikou nás dramaturgové Colours (doufám, že ne programově) v posledních letech zrovna neseznamují.
Přes všechny výše uvedené výhrady se těším, že Colours budou pokračovat i příští rok. Jen tajně doufám, že se jeho organizátoři nad letošním ročníkem zamyslí a třeba jim dojde, že by nebylo od věci se vrátit k dobám, kdy sice festival nebyl „mega“ a nezaplavoval hudební fandy nezvládnutelným přívalem vystoupení, ale nabízel hudbu, která měla vyšší ambice než jen bavit davy. Mimochodem, ani festivalové stromy nerostou až do nebe a méně bývá často více…
P.S. Moc bych se přimlouval, aby tvůrci Colours zvážili už po několik let opakující se tristní úroveň „uvaděčů“ jednotlivých koncertů. Myslím si, že hodně lidí jejich třeskutý humor zvládala jen s velkým sebezapřením.
