"Smím si přisednout?" "Ale zajisté", odpověděla jsem staré paní, která si ke mě přisedla v autobuse. Znáte ten moment, kdy se vám rozjasní a vy cítíte hluboký duševní klid a rovnováhu, nalezli jste odpovědi na svoje otázky a vše vám najednou dává smysl?
A paní si přisedla. Nečekala bych to, ale moudrost se vskytuje v mnoha podobách. Tentokrát na sebe vzala podobu starší paní se staromódním kloboukem se širokou krempou a přišpendlenou růží na straně. Rty měla ohraničené červení a kolem krku šátek se sponou. Měla pronikavý pohled a mě hned bylo jasné, že není obyčejná. Neblázněte, nečekala jsem pohádkovou babičku, ale prostě mi na první pohled přišla vzláštní a přece tak obyčejná. „To máme pěkné počasí“, začala dáma vedle mě a čekala odpověď, která přišla v zápětí: „Ano, velmi pěkné.“ Uznejte, jela jsem ze školy a byla jsem unavená. Ale nenechala se odradit a pokračovala.
„A je tu tolik lidí, tady ve městě je tolik turistů a mě se líbí se procházet a dívat se“, pravila stará paní, čímž mi rozvázala jazyk. „Máme společnou zálibu, to jsem ráda, že nejsem sama, kdo pozorování provozuje. Lidé jsou ale spíše jako koně s klapkami na očích a nevšímají si. Nezvednou hlavu a nepodívají se na nebe, jak je krásné.“ „Mám moc ráda lidi a jejich činnost v jakékoli podobě“, reagovala paní na moji poznámku. Přimhouřila oči a našpulila rty a připravovala se na další větu. Čekala jsem.
„Lidé jsou překrásné bytosti, jen to ne všichni ví. Možná jen tuší, nic víc. A to je škoda, protože každý člověk je nádherný.“ „Mluvíte, jako byste se nikdy nespálila, smím-li to tak říct“, podotkla jsem. „Ale samozřejmě, že jsem se už spálila, to byste se, slečno, divila. Pokaždé jsem se dlouho vzedala a šla dál.“ „Kde jste hledala sílu?“ „V sobě. hluboko v sobě. Musela jsem především věřit v sebe, potom to šlo pomalu, ale jistě.“ „Třeba máte dost přátel, kteří vás drželi.“ „Ani ne, je jich jen pár. Přátelé tu jsou a i když si namlouváme, že jsou navždy a nikdy se nerozejdeme, je to lež, naneštěstí. Zprvu mohou pomoct, ale ne vždy budou k mání. Uznejte, slečno, každý má svůj život.“
„Proč věřit lidem?“ „Jednoduše proto, že jste také člověkem. Pokud uznáte tento fakt, přiblížíte se každému člověku natolik, abyste se ho mohla dotknout. Osobnost je jiná u každého. Je krásné se pořád učit a poznávat. Nenechte si tu radost vzít, prosím.“ „To vám nemůžu slíbit. Nejsem si jistá“, řekla jsem, když jsme s paní bok po boku vystupovaly z autobusu. Dalo se do deště. Paní roztáhla deštník a nechala mě schovat se také.
„Je potřeba se pořád učit“, pravila ta dáma. „Čím více poznávám lidi, tím více si přeju tu pro mě být.“ Ano, to mi připomíná jeden citát: „Lidem rozumím maličko, maliličko. Proč? Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábava, kde hra, kde čárymáry?... Miluju lidi. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju.“ ( W. Saroyan- Tracyho tygr)
A mě zalil pocit tepla a nebývalé energie. Chtěla jsem se ještě víc dívat, než do této chvíle. A tak jsem se rozloučila, dál jsem deštěm pokračovala sama. Došlo mi, že kdybych se přestala zajímat o lidi, přestala bych se zajímat o sebe. A co víc, nezískala bych přátele, kteří nás životem provázejí. Ano, přátelství končí, ale zase vznikají. A každé přátelství s sebou přinese něco překrásného.
