Už od nepaměti lidé ptákům závidějí křídla. Žijeme v době, kdy je běžné letět letadlem na dovolenou, přesto vlastnit pár perutí je stále tajným snem mnoha. Sníte o tom i vy?
Sedím za psacím stolem, venku se prohánějí sněhové vločky a hrají spolu hru na honěnou, padají kolemjdoucím do vlasů a když je jich více, vytvoří slušivý klobouček. Na větvích stromů sedávají ptáci, jeden mi přilétl až k oknu, zkoumavě se zadíval do plného krmítka a opatrně se pustil do hodování. A mě se trochu zastesklo.
Je mi devatenáct, není to v podstatě žádný věk vzhledem k tomu, že mám život před sebou. A tak si říkám, kolik hezkých možností mě čeká, kolik jich můžu využít a co všechno se může stát za rok, za dva a dál. A kolik může přijít vystřízlivění a zklamání raději nepočítám, přesto každý musí být opatrný, když něco začíná. Já začínám novou etapu ve svém životě- dokončím střední školu, odstěhuji se a začnu chodit do práce. Já vím, že mě krom chvil štěstí občas potká i něco nemilého, ale také vím, že jen na mě záleží, jestli to v danou chvíli budu považovat za klad nebo zápor. Každá příhoda může být současně výzvou, které se chopí pouze připravění. Brzy vyletím z hnízda.
Sýkorka ve dřevěném krmítku načerpává potřebné síly. Jak je tak podobná nám. Rosteme, dospíváme, zrajeme a to celý život. Poznání není omezené věkem, není jen imitovanou edicí. Můžeme se učit celý život. Ve vztahu k lidem se také učíme a, uznejte sami, pokud se nevěnujeme nikomu jinému než sobě, nepoznáme hloubku žádného vztahu, protože ho sami budeme bořit svou bezohledností. Každý člověk je krásnou bytostí, která se v nikom jiném neopakuje.
Ptákům jsme záviděli let. Nyní letět může každý, kdo si našetří. Nebo alespoň každý, kdo nemá fóbii z výšek. Osobně to chápu i jako otázku povznesení se nad něco, vždyť tolik básníků psalo své verše v duchu přání odletět od problémů, od trápení světa do krajiny míru a radosti. Blázínkové. Je řešením utéct? Myslím, že nikoli. Raději s klidem v duši dokončím práci, kterou jsem začala, třeba že mi je již proti srsti. Ano, možná právě to je výsledkem zrání, ke kterému každý přijde v různou dobu úplně sám. Dá se říct, že takový člověk dospěje podruhé, duševně. Co se povznesení týče, jsem pro. Někdy je prostě potřeba podívat se na věci z jiného úhlu.
Ale i já si několikrát přála mít křídla a nestydím se proto ani trošičku. Přála jsem si je vlastnit pro druhé, pro své přátele. Kolikrát se někomu něco přihodí a padá na kolena na zem. Přála jsem si umět povznést každého, kdo mi jen dovolí pomoci mu. Budu vám vyprávět příběh, který mi četla dobrá přítelkyně, od paní, jejíž jméno si nepamatuji. Začíná takto:
Stalo se neštěstí, letadlo se zřítilo do středu pouště. K jednomu lékaři na kraji pouště přiletěl anděl a přinesl mu zprávu. Doktor se oblékl, vzal všechno potřebné a po boku anděla vyšel do pustiny. Lidé z doktorovy vesnice sledovali stopy. V jednom místě ale už šel jen jeden. A tak se začali dohadovat. "Je docela možné, že anděl doktorovi uletěl a doktor šel nakonec sám." " Je ale také možné, že anděl vzal doktora do náruče, protože cesta byla únavná, a tak ho anděl nesl dál." Poté se stalo, že dav lékaře dohonil. "Opravdu, cesta je náročná a anděl se mi nabízel, že mě odnese. Já ho však přemluvil, aby letěl napřed, protože lidé potřebují dříve útěchu a naději, než tělesné uzdravení."
Možná mi už rozumíte. Přála jsem si křídla. Křídla, která by pomohla každému opět na nohy. Stačilo by pohlazení, slovo, obětí. Přála bych si umět dělat zázraky pro druhé. Ale já nikdy nechodila po vodě ani nemám v rukou hřeby. Nemám křídla a ani mě se nevyhýbají svízelné situace. Jsem člověk a možná je to tak lepší.
