Zdál se mi sen. Nebyl obyčejný jako za předešlých nocí. Snila jsem sen, ve kterém jsem byla mužem- a co víc, byla jsem šaškem samotné královské rodiny za studeného středověku. Probudila jsem se včas na to, abych zjistila pravdu, kterou pronesli dva komikové: "Myšlenky nepodléhají clu, ale oplétačky má člověk stejně."
Ocitl jsem se uprostřed cesty. Za mnou jel vůz párem krav tažen a já stál nešikovně, nemohl projet kolem, jak byl široký. „Zacláníš, holoto, jdeš z cesty!“, okříkl mě vozka tohoto povozu a nemilostdně práskl bičem, který se jako hadí smyčka omotal zvířatům kolem boků. Uskočil jsem ve chvíli, kdy mi chtěl dát také za vyučenou a minul. Udělal jsem krok stranou a pozoroval scenérii, jež se mému zraku naskytla. Královská obora a majestátní hrad na kopci v ranních paprscích. Jsem chudý pocestný, který nemá vůbec nic, zastávající názor, že se obejde bez pranic a raději si poctivou prací na živobytí vydělá. To potom stříbrný peníz potěší dvojnásob, než když bere ze zásob, které si nastřádá.
Vydal jsem se tedy do města hledat práci a nocleh. Přicházel jsem širokou ulicí k nádvoří, těžké vozy byly všude kolem. Vystoupil jsem tedy na schody vedoucí ke kostelu, vedlo k nim snad na tisíce cestiček nezi stánky, já se pousmál a vzal to z lepší stránky, tady na úrovni lidských zraků jsem začal o svých příhodách vyprávět a všelijak přehánět, něco si přibarvil, něco přeskočil, zamlčel nebo osvětlil, lidé se zastavovali a vyptávali, velice se divili. Přijížděl na koni královský úředník na zpověď k Otci. Já do něho málem strčil a uleknul se, spadl jsem dolů na zem. Můj kousek se líbil snad pro svoji spontánnost, věru, nebylo to plánované, když pán procházel kolem mě podruhé, pravil, že jsem veselá kopa a právě já bych se hodil. Nechal mě běžet za koněm, cestou po zámeckých schodech mě poučoval. Řekl, že králova dcera stůně a dvorní šašek se zapomněl a jestli bych v úmyslu měl se na nějakou dobu zdržet. Nebránil jsem se, jedná se přec o královu dceru. Chodbou jsme chvátali, já si nasazoval směšnou čepici s rolničkama, otevřel dveře komnaty a já padl na zem narovnaný jako prkno, jeden kousek za druhým, slečně jsem skládal kdejaký rým, báseň, vtip, nedivte se, že hned bylo líp. A já tedy zůstal.
A čas plynul mílovými kroky. Já se dvorním šaškem stal, úsměv na tváře maloval, kuchařce jsem píseň složil, štolbovi hrdinné příběhy vyprávěl, občas jsem čapku odložil a do zahrady se vypravil. Bylo dobře, ale jen do určité doby. To bylo tehdy, nemýlím-li se, když král pořádal popravu. Otec a matka měli být potrestáni. On snad za vzpouru, ona čarodějnictví. Jejich malá dcerka zůstat na světě měla sama, bez milující matky a otce. Jemu hlava měla být sťata, ona za živa upálena. Nebylo mi do smíchu, když mě král před všemi zraky pověřil, abych řekl vtip a žertoval na jejich účet. Omluvil jsem se a králova pýcha utrpěla škodu. Zrudnul a já tajil dech. Obvinil mě za zradu a pro výstrahu mě čekal trest. Za koně jsem přivázán měl být a po poli vláčen. Čekal jsem na trest a pak...
Pak následovalo probuzení do reality. Naštěstí? I zde někdy děláme šašky a bavíme lidi kolem sebe povídkami, žertem i akrobacií slovní a fyzickou. Malujeme úsměvy a sušíme slzy. Za jakou cenu?
