Každý někde bydlí. Je šťasten, když pověsí klíče na háček u dveří, vyzuje se z bot, odloží kabát a řekne si: Jak moc rád jsem tady. Jste přece doma. Pány času, prostoru a fantazie, která zde nemusí mít hranice. A to je přece krásné, nebo ne?
Tento příběh se odehrál za letních přeháněk na Olomoucku. Já trávila svoje prázdniny s tátou, po jehož boku jsem seděla celou cestu do tohoto krásného kraje. Jela jsem na návštěvu a on se vracel domů. A tento rozdíl jsem pocítila velice brzy po překročení pomyslné hranice za Brnem.
Tatínka popadl záchvat patriotství a hrdosti, který se nikdy dříve neprojevoval a dřímal kdesi hluboko ukryt v jeho hrudi poblíž srdce. Pořád do mě strkal a bláblil takové ty roztomilé řečičky o tom, kde s klukama hrál fotbal, kde bydleli, kde prožíval dětství a chtěl se podívat na hřbitov, kde odpočívá několik generací naší rodiny. A ze všeho byl tak úžasně nadšený. Přestože já viděla jen dům, on viděl bývalý domov, tam, kde jsem viděla kamenný náhrobek, on vzpomínal na letité, příhody z dětství a víkendy strávené u babičky ožívaly. A mě bylo najednou stydno.
Bydlím v malém městečku v západních Čechách. Časem se můj vztah k tomuto místu změnil. Jezdím se domů vyspat a nelíbí se mi tu. Když zavzpomínám na svoje dětství, nevybavuje se mi moc vzpomínek spjatých s určitým místem poblíž. A tak jsem se stala cizincem ve svém městě, tam, kde bych měla být doma, jsem poutníkem, který pouze prochází.
"Tvůj domov je tam, kde je tvoje srdce," řekl kdysi kdosi moudrý. A tak to platí v mém případě. Tyto prázdniny jsem se naučila být doma všude, kde je mi dobře. Každou minutu, každé místečko, kde se cítím příjemně a kde prožívám vzácný klid. Tak jsem vlastně doma všude. Jsem vlastně jako šnek, nesu si domov s sebou, ve svém srdci. Napořád.
