Nekvalitní a neprojednané body podzimní novely odpadového zákona, schválené mimo standardní legislativní proces, přinášejí první problémy. Ministerstvo životního prostředí svým stanoviskem situaci dále komplikuje.
Narychlo schválenou novelou bylo stanoveno úplné omezení možnosti využití odpadů na technické zabezpečení skládek z 25 % objemu na 20 % hmotnosti odpadů, což v přepočtu znamená vzhledem k dosavadnímu nastavení snížení přibližně na polovinu. Proti této z odborného hlediska nerealistické a ničím nepodložené hranici opakovaně vystupují zástupci českého průmyslu, průmyslové svazy i odpadové asociace. Z hlediska životního prostředí je logické na zabezpečení skládky využívat odpady namísto primárních surovin, které by se pro tento účel musely těžit. Nesystémová a neprojednaná novela však může přispět k opaku. Pro původce odpadů navíc tato změna znamená, že si výrazně připlatí. Je proto pravděpodobné, že hlavním cílem Ministerstva životního prostředí ČR je tímto způsobem přesunout peníze z českého průmyslu i z obcí, do rozpočtu Státního fondu životního prostředí, aby bylo více na přerozdělování. Vzhledem k tomu, že opatření MŽP nemá žádný pozitivní ekologický dopad, ba naopak jeho ekonomický dopad na původce bude citelný, je objektivní obhajoba zavedeného omezení poměrně složitá.
Provozovatelé jsou vázáni nutností dodržovat platná rozhodnutí IPPC (zkratka anglického Integrated Pollution Prevention and Control neboli Integrovaná prevence a omezování znečištění) krajských úřadů, která konkrétním zařízením předepisují širokou škálu povinností, včetně míry využití odpadů na zabezpečení skládky.
Novela navíc opomněla zavést přechodná ustanovení. To se již projevuje právě v oblasti technického zabezpečení skládek, kde provozovatelé ze zákona provozují svá zařízení na základě platných rozhodnutí IPPC krajských úřadů, jimiž mají stanoveny podmínky provozu. Tyto podmínky jsou pro provozovatele závazné. Zákon o IPPC také jasně řeší otázku aktualizace těchto základních dokumentů k provozu zařízení, a to i po změnách složkových zákonů (např. zákona o odpadech). Měnit povolení IPPC a v nich definované podmínky mohou pouze krajské úřady, a to ve správním řízení. Předmětné změny v odpadovém zákoně tak mohou na provozovatele dopadnout až po změně jejich IPPC povolení. MŽP však vydalo stanovisko, kterým chce prosadit účinnost změn pro předmětná zařízení automaticky po novele zákona. Toto stanovisko je však v rozporu s platnou právní úpravou povolovacího procesu dle zákona o IPPC. Ministerstvo bylo na věc upozorněno právními rozbory několika renomovaných advokátních kanceláří a také posudkem, vysoce uznávaného odborníka na legislativu životního prostředí, profesora Milana Dramohorského, vedoucího Katedry práva životního prostředí Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Je otázkou, zda se bude ministerstvo i nadále bez odborné opory držet chybného výkladu, který může v důsledku znamenat zásadní negativní změnu v celé oblasti IPPC, nikoli jen u odpadářských zařízení, ale v celé šíři průmyslu. Povinné subjekty by tak totiž ztrácely elementární prvek, kterým je v oblasti povolování dle IPPC právní jistota provozovatele, že má plnit platné podmínky stanovené integrovaným povolením. Změna ve smyslu chybného stanoviska MŽP může mít citelný dopad na náklady velké části provozovatelů zařízení spadajících pod režim IPPC (ve smyslu stálých automatických změn po každé novelizaci souvisejícího práva).
S odkazem na zmíněné právní posudky a v nich obsaženou jednoznačnou argumentaci je však již nyní zřejmé, že případné vynucování dodržování chybného ministerského stanoviska ze strany resortu prakticky nemůže ve správním řízení ani u případného soudu obstát.
