Už zase o feminismu… ale možná naposledy

Pokusím se vysvětlit, proč pro mě feminismus pomalu přestává být zajímavý. Obrátila se na mě jedna studentka, která píše bakalářskou práci o feminismu a chtěla se mnou udělat rozhovor. Po pravdě jsem jí řekla, že mě feminismus nějak přestává zajímat. Asi to působilo zvláštně – proč, když jsem se v 90. letech snažila feministické myšlenky obhajovat a prosazovat v knížkách, článcích a debatách? – No asi právě proto, že od té doby uplynulo patnáct dvacet let.

Není to tak, že bych úplně obrátila kabát a přešplhala barikádu na druhou stranu k myslitelům jako jsou Hausmann, Nosková nebo Semín. To rozhodně ne. Mám důvody se stále pokládat za feministku, od svého dětství a mládí v 60. a 70. letech jsem těžce nesla genderové stereotypy a to věčné omezování typu „tohle se pro ženskou nehodí“, „nechováš se jako holka“ apod. mě popuzovalo a popudilo by mě i dnes, kdybych se s něčím takovým setkala. Feminismus chápu jako svobodu žen i mužů dělat v životě to, co odpovídá jejich sklonům, talentům, touhám. Navíc si stále myslím, že žijeme ve světě přizpůsobeném spíše mužským požadavkům a hodnotám – pečovatelství není oceňováno tak jako vydělávání peněz, klade se důraz na zisk a výkon, mít děti člověka znevýhodňuje.

Přesto už nemám chuť tyhle věci hlásat, nebo pokud ano, pak spíš z pozice řekněme ekologismu než feminismu.

Zjistila jsem totiž, že pod praporem feminismu se často prosazují extrémy, které se mi příčí, které podle mého nejlepšího svědomí neodpovídají realitě a o které pravděpodobně nestojí ani samotné ženy. Takže tím padá můj oblíbený argument „cože, feminismus že je zaslepená ideologie? Uveďte mi laskavě konkrétní příklad!“ – Ono totiž není tak těžké na takové příklady narazit.

Svoboda projevovat se jinak než muži

Mluvila jsem tu o důležitosti svobody; tu prosazuje – nebo by měl prosazovat - liberální feminismus, který se v současnosti objevuje třeba v agendě EU. Jenže když se podíváme na prosazované cíle, jejich souvislost s onou kýženou svobodou není úplně jasná. Cílem je, aby ženy vydělávaly přesně stejně jako muži, aby ve všech politických funkcích a mocenských pozicích bylo 50 % žen, a také aby ženy (a ovšem ani muži) moc nezůstávali v domácnosti a nevěnovali se tam péči o děti nebo o kohokoli jiného, ale aby pěkně chodili do práce a vydělávali, tak aby HDP stále rostl. To se mi nelíbí, protože to lidi víc svazuje než osvobozuje. Nevěřím v božstvo rostoucího HDP, ale spíše v kvalitu života, a ta může často být vyšší, když vyděláváte méně, ale zato žijete pomaleji a máte čas si všechno lépe vychutnávat. A pak taky jako bioložka prostě vím, že muži a ženy jsou od přírody odlišní, a to včetně psychiky, a i když ty rozdíly nejsou nijak velké a neměly by nás omezovat, na druhé straně podle mě nemá smysl dávat si cíle jako přesně stejné výdělky nebo 50 % žen v parlamentech a vládách, protože část žen bude pravděpodobně vždycky chtít trávit víc času s dětmi a míň v práci – jakkoli doufám, že tohle bude čím dál víc platit i pro muže, ale nevěřím, že se to nakonec ustálí přesně na poměru 50:50.

S feminismem tohoto typu jsem se střetla v osobě redaktorky časopisu FEMA, která mi tvrdila, že o biologicky podmíněných rozdílech v mentalitě mužů a žen psát nesmím, protože by to někdo mohl zneužít ke znevýhodňování žen. (Přitom nešlo o žádné bulvární informace, ale o přeložené pasáže z článku v časopise New Scientist.) Což je přímo zářný příklad popírání pravdy ve jménu ideologie. Myslím si, že ženy znevýhodníme podstatně víc tím, když je budeme proti jejich vůli a přirozenosti cpát někam, kam samy nechtějí. Co se na to raději nejdřív zeptat samotných žen?

Druhý směr mně blízký je ekofeminismus, který staví právě na té biologické odlišnosti, jenomže mi zas vadí, že dělá z mužů padouchy, kteří působí všechno zlo světa, jelikož jsou otrávení testosteronem a není jim pomoci. Příkladem tohoto biologicky deterministického feminismu – i když není přesně ekofeministka - je zdejší blogerka Zdenka Ulmannová (co píše, si přečtěte sami, protože mi zakázala uvádět citace).

Oběma přístupům je společná ideologičnost, pokaždé z jiné strany: přestávají hledět na pravdu a realitu a interpretují všechno prizmatem svých tezí. (Což je paradoxně projev lineárního myšlení, které se přece připisuje mužům. Vida, ženy ho mají taky!)

Po dvaceti letech jsme úplně jinde

Dalším faktorem je, že můj feminismus už není dnes ničím „krmen“.V rámci své vlastní životní zkušenosti už se s praktickými a hmatatelnými projevy znevýhodňování žen vůbec nesetkávám, a zároveň všude kolem sebe a na každém kroku vidím obrovské posuny k lepšímu, během posledních dvaceti až neuvěřitelné. V médiích a v obecném povědomí už se berou naprosto samozřejmě věci, které v roce 1989 byly ještě zesměšňované nebo pokládané za utopii – muži na otcovské dovolené nebo ženy vystupující v pozici autority, vyjadřující se k něčemu jako odbornice, či dělající kariéru, aniž to někomu přijde divné. – Naopak nám přijde divné, když jsou ve vládě jen dvě ženy… Nehledě na agendu kolem násilí na ženách nebo kolem zneužívání obrazů žen coby objektů na reklamách – před dvaceti lety jsme je jako samozřejmou součást reality rozhodně nevnímali a když někdo tyto problémy začal otevírat, sklidil zesměšňující či extrémně agresivní reakce.

V devadesátkách jsem bývala alergická na protifeministický argument „ale to je přece osobní, individuální volba… ženy přece mohou dělat kariéru, mohou si najít muže, který od nich nebude vyžadovat tradiční roli…“ atd. Moc dobře jsem věděla a pociťovala na vlastní kůži, že to neplatí. Předsudky a všeobecné povědomí o tom, co je „správné“, totiž vytvářely na ženy (ale i na muže) silné tlaky. Jsem přesvědčená, že dnes to už zdaleka neplatí.